Entscheidungsdetail

IV.ÚS 267/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.267.06
Datum: 09.12.2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 267/06 ze dne 12. 9. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 267/06

Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti MUDr.

G., zastoupené JUDr.

Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn.

32 C 96/2005 ze dne 4.

10.

2005 a Vrchního soudu v Praze sp. zn.

1 Co 397/2005 ze dne 3.

2006, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

4 Ústavy ČR.

Napadená rozhodnutí obecných soudů, jak je patrno z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

32 C 96/2005, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti, směřující proti žalovanému MUDr.

F., bývalému kolegovi stěžovatelky, který byl v dalším občanskoprávním řízení, v němž se stěžovatelka domáhala proti svému bývalému zaměstnavateli určení povinnosti upravit její pracovní posudek, vyslechnut jako svědek, a právě obsahem výpovědi tohoto svědka, kterou stěžovatelka v žalobě citovala, mělo podle ní dojít k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv.

Po podání žaloby požádala stěžovatelka soud o přiznání osvobození od placení soudních poplatků.

Této její žádosti soud I. stupně shora značeným usnesením s odkazem na nesplnění podmínek ust. § 138 o. s. ř. nevyhověl.

Odvolací soud zamítavé usnesení soudu I. stupně ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako věcně správné potvrdil.

V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že pro posouzení toho, zda jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jímž bylo odůvodněno prvostupňové rozhodnutí, je třeba vycházet z rozhodujících skutečností obsažených v žalobě.

Z těchto je patrno, že k tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv mělo dojít podle stěžovatelky obsahem svědecké výpovědi žalovaného, kterou citoval ("...ke konci jejího působení, kdy odmítla převzít výuku mediků.

Myslím, že tenkrát šlo o plánovanou přednášku, nevěnoval jsem tomu mimořádnou pozornost, důvod odmítnutí si nepamatuji."), přičemž svědeckou výpověď třeba i podle odvolacího soudu považovat za výkon jiného subjektivního práva resp. povinnost, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu.

Proti uvedeným rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka popisuje svou pracovní situaci a události, ke kterým mělo dojít na jejím bývalém pracovišti před podáním její žaloby na určení povinnosti jejímu zaměstnavateli upravit její pracovní posudek, vydaný poté, co s ohledem na výsledek výběrového řízení s ní byl ukončen pracovní poměr, a popisuje i následky, které ukončení pracovního poměru pro ni mělo.

Uvádí dále, že tvrzení jejího kolegy, jež uvedl ve své svědecké výpovědi, je nejen nepravdivé, ale i difamující povahy, neboť negativně ovlivňuje její pověst a vážnost i její jméno v odborných kruzích.

Rozvádí dále podrobně důvody, proč sdělení nepravdivých údajů žalovaným, učiněné podle ní záměrně a po dohodě, představuje neoprávněný a citelný zásah do jejích osobnostních práv.

Rozebírá dále ochranu tohoto práva a jeho funkci i s odkazem na příslušnou právní úpravu, judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu k ní se vztahující.

Dává najevo své přesvědčení o tom, že žalovaný nemůže ani při výkonu subjektivního práva nebo povinnosti konat tak, aby porušil práva stěžovatelky a poškodil tak její dobré jméno, čest a pověst.

Dovozuje tak, že napadená usnesení svými závěry o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva ji bezdůvodně znevýhodňují, diskreditují, svým postupem předjímají rozsudek, neboť tak bylo vlastně rozhodnuto o věci samé dříve než vůbec začalo jednání, čímž byla porušena práva zaručovaná Listinou v čl.

1, čl.

3 odst.

3, čl.

4 odst.

3, čl.

10 odst.

1 a čl.

36 odst.

Odůvodnění usnesení odvolacího soudu vytýká i nedostatečné zdůvodnění, a tudíž jeho nepřezkoumatelnost.

Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů se proto domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí.

Poté, co se seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

32 C 96/2005, který si připojil, zejména se samotným obsahem stěžovatelkou podané žaloby na ochranu osobnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.

Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 ), rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl.

Jeho zásah by i v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace jednoduchého práva, např. tehdy, šlo-li by o svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Přestože podle názoru Ústavního soudu ke stručnému, ničím nepodmíněnému a jednoznačně vyjádřenému závěru obecných soudů o tom, že výkon subjektivní povinnosti je okolností vylučující neoprávněnost zásahu možno mít určité výhrady, rozhodly obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci v souladu s ustanovením § 138 o. s. ř., a tudíž i ústavně konformním způsobem.

V projednávaném případě tedy nutno mít na zřeteli, jak na to upozornil odvolací soud, že při posuzování podmínky, zda se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, vychází soud - bez provádění dokazování - ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě a právě tato tvrzení samotnou stěžovatelkou v žalobě uvedená nasvědčují správnosti závěru obou soudů o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva.

Již na prvý pohled totiž z citace svědecké výpovědi v žalobě uvedené, tak jak byla shora citována, plyne, že takovým výrokem -aniž byl znám a uveden důvod odmítnutí přednášky - nemohla být, objektivně vzato, čest a vážnost stěžovatelky poškozena.

I když pak obecné soudy kladly ve svých rozhodnutích důraz především na formu jednání, jímž měl být zásah učiněn, z níž dovozovaly okolnost vylučující neoprávněnost zásahu, ze zdůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího je již patrno, že tento soud při posuzování předmětné podmínky ust. § 138 o. s. ř. poukázal, a zřejmě tak i měl na zřeteli, na stěžovatelkou v žalobě uvedený obsah svědecké výpovědi, tak jak je shora citován.

Ústavní soud tak uzavírá, že z uvedených důvodů v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto její ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2006