Entscheidungsdetail

IV.ÚS 164/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.164.04
Datum: 15. 2. 2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 164/04 ze dne 15. 2. 2006 N 38/40 SbNU 319 K nutnosti soudního přezkumu pořádkové pokuty uložené policejním orgánem nebo státním zástupcem v přípravném řízení

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného - ze dne 15. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 164/04 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Bc. L. Z. proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. 1 KZv 31/2004 a usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 7. 1. 2004 ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, kterými byla stěžovateli uložena pořádková pokuta.

I. Usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. 1 KZv 31/2004 se zrušuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2004, doplněným podáními ze dne 20. 7. 2004 a ze dne 12. 1. 2005, se Mgr. Bc. L. Z. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení, jimiž mu byla podle § 66 odst. 1 trestního řádu pravomocně uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč s odůvodněním, že nevyhověl výzvě policejního orgánu k předložení věci ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu. Současně požádal o odložení vykonatelnosti pravomocného usnesení policejního orgánu. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení předcházející uložení pořádkové pokuty a tvrdil, že byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že nevydání požadovaných dokumentů jednatelem obchodní společnosti I., spol. s r. o., policejnímu orgánu mělo být posouzeno jako nevydání uvedenou společností, nikoliv stěžovatelem samotným, když neměl žádné oprávnění disponovat s požadovanými dokumenty. Policejní orgán navíc ve výzvě nestanovil jakoukoliv konkrétní lhůtu. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 7. 2004 stěžovatel mj. poukázal na ustanovení § 78 odst. 1 a § 66 odst. 1 trestního řádu a na skutkové okolnosti uvedené již v předcházející ústavní stížnosti. Vyjádřil názor, že právní závěr o legalitě uložení pořádkové pokuty ze strany rozhodujících orgánů je v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými a právními zjištěními, a uvedl, v čem tento nesoulad spatřuje. Zásah do svých ústavních práv spatřuje v tom, že policejní orgán aplikoval ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 78 odst. 1 trestního řádu vůči stěžovateli, aniž by byly skutkově naplněny všechny zákonné podmínky pro legální subsumpci skutkové podstaty zjištěného jednání stěžovatele pod tato zákonná ustanovení. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2005 stěžovatel uvedl, že byl vyzván Ministerstvem vnitra, Policií České republiky, k zaplacení uložené pořádkové pokuty a tuto pokutu uhradil. Usnesením ze dne 18. 5. 2004 č. j.

IV. ÚS 164/04-10

Ústavní soud návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení zamítl a řízení ve věci ústavní stížnosti přerušil s odůvodněním, že v obdobné věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 403/03 již řízení bylo přerušeno a plénu Ústavního soudu byl podán návrh na částečné nebo úplné zrušení § 146 odst. 2 trestního řádu. V usnesení o přerušení řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/03 senát Ústavního soudu konstatoval, že stěžovatel neměl k dispozici efektivní opravné prostředky, tj. možnost soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí o pořádkové pokutě, ačkoliv má v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ústavně zaručené základní právo na to, aby oprávněnost jemu uložené pořádkové pokuty byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným tribunálem zřízeným zákonem. Nálezem ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) plénum Ústavního soudu ustanovení § 146 odst. 2 trestního řádu zrušilo ke dni 30. 9. 2005, když akceptovalo argumenty IV. senátu. Čtvrtý senát pak vyčkal přijetí a zveřejnění příslušné novely trestního řádu, tj. zákona č. 394/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jež nabyla účinnosti dne 1. 10. 2005, a usnesením ze dne 4. 10. 2005 č. j.

IV. ÚS 164/04-28

rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.

Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti stručně uvedla, že odkazuje na své původní vyjádření (správně zřejmě rozhodnutí) "s tím, že v postupu policejního orgánu dle § 66 odst.

1 tr. řádu nebylo shledáno pochybení".

Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stížnost stěžovatele, nyní již v postavení obžalovaného, nepovažuje za důvodnou.

Specifikovala okolnosti, za nichž došlo k uložení pořádkové pokuty, a uvedla, že požadované dokumenty nebyly do dnešního dne vydány a nepodařilo se je zajistit.

Závěrem vyjádřila názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, přihlédl k nálezu Pl.

ÚS 15/04 a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba částečně vyhovět, a to z následujících důvodů.

Stěžovatel tvrdil, že uložením pořádkové pokuty byl porušen čl.

2 odst.

2 Listiny, dle něhož "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.".

K této námitce Ústavní soud uvádí, že citovaný článek neobsahuje samostatné základní právo, jehož by bylo možno se dovolávat přímo.

Lze se jej dovolávat pouze ve spojení s jinými konkretizovanými základními právy.

Stěžovatel tak učinil a tvrdil současné porušení čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že se jako poslední vnitrostátní instance pro právní kvalifikaci nepokládá za vázaný kvalifikací, kterou věci přisuzují strany.

Podle zásady iura novit curia se ústavní stížností může zabývat z pohledu takové normy ústavně zaručující základní právo, jíž se strany nedovolávaly.

V daném případě Ústavní soud, v návaznosti na výše citovaný nález sp. zn.

Pl.

ÚS 15/04 , věc stěžovatele posuzoval z pohledu základního práva na spravedlivý proces dle čl.

6 odst.

1 Úmluvy, dle něhož "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne ... o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.", ve spojení s čl.

13 Úmluvy, dle něhož "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.".

Z odůvodnění nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 15/04 zřetelně vyplývá, že osoba, které - stejně jako v případě stěžovatele - byla v souladu se zákonem uložena pokuta, musí mít k dispozici účinné prostředky umožňující praktickou realizaci ústavních procesních práv zakotvených v čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že dosavadní znění § 146 odst.

2 trestního řádu z hlediska existence účinných procesních záruk trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl.

6 odst.

1 Úmluvy ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle § 66 trestního řádu uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem.

Osobám takto postiženým tudíž ustanovení § 146 odst.

2 trestního řádu nezaručovalo možnost uplatit ústavní procesní právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Tyto osoby navíc byly v ústavně neakceptovatelném nerovném procesním postavení z hlediska praktického uplatnění základního práva zakotveného v čl.

6 odst.

1 Úmluvy ve srovnání s osobami, kterým byla pořádková pokuta podle § 66 trestního řádu uložena předsedou senátu, což lze považovat za porušení rovnosti v právech zakotvené v čl.

1 Listiny.

Z uvedené argumentace nutno učinit v daném případě závěr, že ve věci stěžovatele bylo porušeno ústavně zakotvené procesní právo na spravedlivý proces dle čl.

6 odst.

1 Úmluvy a právo na účinné právní prostředky nápravy porušení základních práv a svobod dle čl.

13 Úmluvy; k tomuto porušení došlo aplikací platného jednoduchého práva, jež však bylo pro posléze zjištěnou protiústavní mezeru rozporné s citovanými články Úmluvy.

Novou právní úpravou, tj. zákonem č.

394/2005 Sb. přijatým v důsledku citovaného nálezu Ústavního soudu, je tento deficit ústavnosti odstraněn, takže napříště již o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu či státního zástupce o uložení pořádkové pokuty bude vždy rozhodovat soud.

I ve stěžovatelově případě postačí proto v souladu s principem subsidiarity zrušit jen rozhodnutí státního zástupce ústavní stížností napadené, neboť po kasaci tohoto rozhodnutí bude na obecném soudu, aby stížnostní námitky, zejména stěžovatelovo tvrzení o porušení zákazu sebeobviňování, přezkoumal a o podaném opravném prostředku rozhodl.

Protože nejen Ústavní soud je povolán k tomu, aby chránil ústavně zaručená základní práva, vezme obecný soud při tomto rozhodování v úvahu vše, co je i z hlediska ústavněprávního nezbytné posoudit, přičemž nepřehlédne relevantní judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a i v jejím světle sám vyhodnotí, zda ve stěžovatelově věci byl postup policie přiměřený okolnostem posuzovaného případu.

Ve vztahu k rozhodnutí policejního orgánu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, neboť toto rozhodnutí bude v dalším řízení přezkoumáno nezávislým a nestranným soudem.

Z uvedených důvodů, kryjících se i s odůvodněními nálezů sp. zn.

IV.

ÚS 403/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č.

9) a

IV. ÚS 716/02

(uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 8), Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení státního zástupce zrušil.