Entscheidungsdetail

IV.ÚS 117/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.117.06
Datum: 18. 12. 2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 117/06 ze dne 18. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti společnosti Zemědělské družstvo Chýšť, se sídlem Vápno u Přelouče, Chýšť, zastoupené Ing. Václavem Cincibusem prokuristou, právně zastoupené Mgr. Monikou Ipsperovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Pardubice, Sladkovského 505, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20. září 2005, č.j. 23 Co 111/2005-180, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných výroků, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 1. října 2004, č.j.

15 C 139/99-150, připustil změnu žaloby (výrok I.), zamítl žalobní požadavek na vydání blíže určených pozemků a povinnosti zaplatit 2,150.938,- Kč, jakož zamítl i požadavek na přiznání částky 1.404,- Kč denně pro případ prodlení stěžovatelky s uvedenými povinnostmi (výrok II.), stěžovatelce stanovil povinnost vydat žalobkyni blíže označený živý a mrtvý inventář (výrok III.), určil stěžovatelce povinnost vydat žalobkyni chlévskou mrvu (výrok IV.), dále stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč (výrok V.), a rovněž stanovil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 258.549,- Kč (výrok VI.).

O odvolání rozhodl shora označených rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, který potvrdil výrok III. a IV. rozsudku soudu prvého stupně, potvrdil výrok II. v opraveném znění (výrok I.).

Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť je přesvědčena, že soud nepostupoval v souladu s občanským soudním řádem.

Došlo tak k porušení ustanovení § 142 o.s.ř., a nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř.

Stěžovatelka je přesvědčena, že vzhledem ke všem rozhodným okolnostem byl její požadavek na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů důvodný, a tak se stěžovatelka u soudu nedomohla svého práva na soudní ochranu.

Stěžovatelka poukázala i na některé konkrétní požadavky žalobkyně.

Proto navrhla aby Ústavní soud oba napadené výroky, nepřiznávající náhradu nákladů řízení v řízení před soudem prvého stupně (výrok II.) a nepřiznávající náhradu nákladů řízení v řízení před odvolacím soudem (výrok III.), zrušil, neboť byla zkrácena v právu na spravedlivý proces.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených výroků i se spisem Okresního soudu v Pardubicích vedeným pod sp. zn.

15 C 139/99, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Stěžovatelce byla rozhodnutím soudu prvého stupně přiznána náhrada nákladů řízení, v odvolacím řízení však byl právě tento výrok změněn a stěžovatelce nebyla náhrada nákladů přiznána.

Z toho dovodila zásah do svých základních práv bez relevantní ústavně právní argumentace.

Předložila tedy Ústavnímu soudu k přezkumu výroky týkající se podústavního práva.

Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů.

Ústavní soud nevystupuje jako třetí instance soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním.

Takový přístup Ústavního soudu by přicházel v úvahu jen tehdy, zjistil-li by, že v řízení před soudy došlo k porušení ústavních procesních principů.

Tvrzené zkrácení stěžovatelky v základních právech však v projednávané věci neshledal.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného osudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k odrbaně svého práva.

Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Krajský soud postupoval v rámci těchto mezí, své závěry týkající se nepřiznání náhrady nákladů řízení řádně odůvodnil.

Ústavní soud proto neshledal protiústavnost v aplikaci ustanovení § 142 či § 150 o.s.ř., a proto závěry stěžovatelky ve vztahu k takovému rozhodnutí nemohou obstát.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu