Entscheidungsdetail

III.ÚS 549/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.549.05
Datum: 01.11.2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 549/05 ze dne 11. 1. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kloudou, advokátem v Praze 6, Dejvická 46, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 44 To 422/01, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 2005, sp. zn. 1 Zt 16/2002, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. května 2005, sp. zn. KZT 907/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24.

10.

2005 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2001 (44 To 422/01), usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 2005 (1 Zt 16/2002-55) a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. května 2005 (KZT 907/2005-14).

Stěžovatel tvrdil, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s čl.

11 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod, čl.

11 odst.

1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl.

16 Evropské sociální charty.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2001 (44 To 422/01) bylo podle § 149 odst.

1 písm. b) tr. ř. zrušeno usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. března 2001 (KZV 183/2000-31), kterým byl zajištěn nárok stěžovatele (vystupoval v pozici poškozeného) na majetku Ing.

N. a Ing.

D..

Napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. května 2005 (KZT 907/2005-14) byla podle § 148 odst.

1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele (vystupoval v pozici poškozeného) proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 2005 (1 Zt 16/2002-55), jímž bylo podle § 172 odst.

1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání proti obv.

H., Ing.

D. a Ing.

N., a to pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu [§ 250 odst.

1 a odst.

3 písm. b) tr. zák.], kterého se měli dopustit obvinění jako členové představenstva firmy Resid, a. s., tím, že ačkoliv se stěžovatelem uzavřeli dne 4. ledna 1995 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu vlastnictví bytu v Praze 5, od smlouvy odstoupili a stěžovateli poskytnuté zálohy nevrátili, čímž mu způsobili škodu ve výši 1 917 580,- Kč.

Ústavní stížnost je opožděná.

Podle § 72 odst.

3 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 24. října 2005, vzhledem k datu vydání napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2001 (44 To 422/01), proti němuž není stížnost přípustná, je podána zjevně opožděně.

Obdobné lze konstatovat i ve vztahu k napadenému usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. května 2005 (KZT 907/2005-14), jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 2005 (1 Zt 16/2002-55).

Z ústavní stížnosti vyplývá, že označené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze bylo stěžovateli doručeno nejpozději dne 14. července 2005, kdy podal podnět k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, jímž se stěžovatel domáhal přezkumu předmětného usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, přičemž - jak ostatně vyplývá i z poučení v tomto usnesení - proti němu není stížnost přípustná (§ 141 odst.

2 tr. ř.).

Sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ve formě dopisu (nikoliv rozhodnutí), které nelze proto považovat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku a ani za pravomocné rozhodnutí, opatření ani jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kterým by mohlo být porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, bylo stěžovateli, dle jeho sdělení v ústavní stížnosti, doručeno dne 25. srpna 2005 a od tohoto data odvíjí stěžovatel lhůtu pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 24. října 2005 a napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze stěžovateli doručeno nejpozději dne 14. července 2005, je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána opožděně ve vztahu k napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, neboť 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula nejpozději v pondělí dne 12. září 2005.

Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu (k tomu srov. např. usnesení ve věci II.

ÚS 361/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., usn. č.

5, Praha 1997, a usnesení ve věci I.

ÚS 84/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14., usn. č.

29, Praha 2000), podle které neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána.

Z čl.

39 a čl.

40 odst.

1 Listiny základních práv a svobod lze totiž dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu.

Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.

Již proto usnesením o zastavení trestního stíhání a následným potvrzením tohoto rozhodnutí, ani usnesením o zajištění nároku stěžovatele, resp. zrušením tohoto zajištění, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost stěžovatele pro opožděnost odmítl [§ 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2006