Entscheidungsdetail

III.ÚS 470/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.470.06
Datum: 08.03.2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 470/06 ze dne 3. 8. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 470/06

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. I. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem v Praze 2, Sokolská tř. 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. března 2006, sp. zn. 5 Tdo 1194/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2005, sp. zn. 12 To 87/2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, sp. zn. 4 T 16/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst.

1, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst.

1, 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje.

Za tento trestný čin byl stěžovateli podle § 250 odst.

4 tr. zák. a § 35 odst.

1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem.

Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl k odvolání stěžovatele o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině v bodech I. a II., dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.

Podle ust. § 259 odst.

3 tr. ř. pak Vrchní soud ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst.

1, 4 tr. zák. ve znění zák. č.

692/2004 Sb. a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst.

1, 3 tr. zák. ve znění zák. č.

692/2004 Sb. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 tr. zák.

Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že odvolací soud dospěl pouze k jinému závěru ohledně působnosti trestního zákona, když shledal pro stěžovatele příznivější aplikaci trestního zákona pozdějšího, kterým byly posunuty hranice škody jakožto kvalifikačního znaku skutkových podstat u majetkových trestných činů.

Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání podle ust. § 265i odst.

1 písm. e) tr. ř.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá obsáhlou ústavní stížností zrušení obou shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené "extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými zjištěními s důkazy provedenými obecnými soudy".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy.

K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.

Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda způsobem prováděného dokazování i následným odůvodněním nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny).

To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se obecné soudy dostatečně vypořádaly.

Navíc v souladu se zákonem vyhodnotil dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR, který shledal dovolání stěžovatele a spoluobviněných osob jako zjevně neopodstatněné, ale současně se námitkami stěžovatele velmi detailně zabýval (vyjma námitek čistě skutkové povahy).

Ústavní soud respektuje skutečnost, že o věci bylo v zásadě shodně rozhodnuto třemi obecnými soudy, z nichž soudy prvého a druhého stupně na základě bezprostředního poznání důkazů dovodily, že ke skutku došlo a že skutek, zakládající daný trestný čin, spáchal stěžovatel.

Rozsudek obecného soudu prvého stupně je mimořádně přesvědčivý, velmi podrobně se v něm zabývá všemi skutečnostmi a důkazy, o které se opíral, a není na Ústavním soudu, který nadto zásadně důkazy bezprostředně nepoznává, aby tytéž důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich jiné závěry, než ke kterým došly soudy obecné.

Není pro tuto věc nepodstatné, že stěžovatelovy námitky stěžovatel opakovaně uplatnil jak před soudem prvého stupně, tak v odvolání a nakonec i v dovolání.

Rozsudek soudu prvého stupně obsahuje celkem osmdesát pět stran, a podrobně se zabývá všemi výtkami, které stěžovatel směřuje Ústavnímu soudu.

Například co se týče výtek proti věrohodnosti svědeckých výpovědí svědka L., které považuje soud prvého stupně za jeden z klíčových důkazů, je možno odkázat na str.

24 až 28 rozhodnutí soudu prvého stupně či str.

9 rozhodnutí soudu odvolacího.

Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné.

Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2006