Entscheidungsdetail

II.ÚS 750/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.750.06
Datum: 14. 12. 2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 750/06 ze dne 14. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. M. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2006, sp. zn. 8 As 4/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 10 Ca 146/2004, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje - odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 8. června 2004, č. j. KUJCK 16146/2004 ODSH/Mah, a rozhodnutí Městského úřadu Strakonice - odboru dopravy ze dne 4. května 2004, č. j. 1086/576/B/04/Kr, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, 3) Krajského úřadu Jihočeského kraje, a 4) Městského úřadu Strakonice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou telefaxem dne 17. listopadu 2006 a k poštovní přepravě dne 18. listopadu 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského úřadu Strakonice - odboru dopravy ze dne 4. května 2004, č. j.

1086/576/B/04/Kr, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst.

1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že ve Strakonicích při řízení osobního motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost (50 km/h) o 14 km/h, a za to mu byla uložena pokuta ve výši 300 Kč, a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje - odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 8. června 2004, č. j.

KUJCK 16146/2004 ODSH/Mah, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzeno a jeho odvolání zamítnuto, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn.

10 Ca 146/2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2006, sp. zn.

8 As 4/2005, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost.

Tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel konkrétně namítá, že v napadených rozhodnutích bylo orgány veřejné moci nesprávně interpretováno a na jeho právní věc aplikováno ustanovení § 22 odst.

1 zákona o přestupcích.

Má zato, že skutková podstata přestupku překročení povolené rychlosti je vyčerpána v ustanovení § 22 odst.

1 písm. a) zákona o přestupcích.

Podle něho se přestupku dopustí ten, kdo překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o více než 30 km/h.

Nemůže se ztotožnit s právním názorem, že překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 30 km/h je jiným jednáním podle § 22 odst.

1 písm. f) zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. prosince 2004, pozn.

Ústavního soudu), a ani zákonodárce nemohl zamýšlet "část" přestupku překročením povolené rychlosti upravit ve dvou ustanoveních téhož paragrafu téhož zákona.

Dále se domnívá, že považuje dikci § 22 odst.

1 písm. a) přestupkového zákona ve vztahu k dikci § 22 odst.

1 písm. f) přestupkového zákona za nejednoznačnou a umožňující dvojí výklad, což jistě nenaplňuje ústavní požadavek právního státu.

Proto je podle něj možné zvážit v této souvislosti postup podle § 78 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Proto stěžovatel očekává od rozhodnutí Ústavního soudu i judikát ve vztahu k § 22 odst.

1 písm. a) a f) přestupkového zákona.

Hodnocení ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci se skládá z několika komponentů.

Prvním z nich je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (srov. např. sp. zn.

III.

ÚS 114/94 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

9. str.

45).

V posuzovaném případě jde o § 22 odst.

1 písm. f) zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. prosince 2004).

Stěžovatel argumentuje souvislostí tohoto zákonného ustanovení s ustanovením písm. a) téhož odstavce v jeho případě.

Ústavní soud k tomu uvádí, že přestupkový zákon jako celek chrání stanoveným způsobem určitý výsek právem regulovaných právních vztahů.

Jde tu o veřejnoprávní ukládání trestů za skutkové podstaty protiprávních činů, na které tak v souladu s ustálenou rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva dopadá zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, obsažená v čl.

7 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 9. února 1995 ve věci Welch proti Spojenému království č.

17440/90, série A307-A).

Ustanovení § 22 zákona o přestupcích v souladu se svým názvem sleduje dodržování právních předpisů vztahujících se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, tak, jak jsou upraveny ve zvláštních právních předpisech, které vlastní sankce nemají.

Jedná se především o zákon č.

361/2000 Sb., o silničním provozu, na který je v jednotlivých skutkových podstatách přestupků podle tohoto zákonného ustanovení odkazováno ať už přímo použitou terminologií a úpravou, nebo skrze poznámku pod čarou 2a.

Je přitom zcela zřejmá legislativní technika tohoto zákonného ustanovení, které v písm. a) až e) prvého odstavce vymezuje kvalifikované skutkové podstaty přestupků, a v písm. f) pak tzv. "zbytkovou" skutkovou podstatu za jakékoliv jiné, méně závažné porušení zvláštního právního předpisu.

Tomu pak odpovídá konkrétní odstupňování sazeb sankcí, uvedených v odst.

2, 5 a 6 tohoto zákonného ustanovení.

Posuzované ustanovení § 22 odst.

1 písm. f) zákona o přestupcích lze tedy považovat za dostatečně určité a ústavně souladné.

Ústavní soud připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně nemá pravomoc zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných soudů v oblasti podústavního práva, pokud jejich postupy a rozhodnutí nepředstavují zároveň porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud přitom již v minulosti dovodil podmínky, kdy aplikace podústavního práva jinými soudy má za následek porušení základních práv a svobod (souhrnně sp. zn.

II.

ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

29.

10. str.

69).

Mezi jinými se rovněž jedná o případy, v nichž jde o řešení akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy podústavního práva.

Tímto směrem je také zaměřena argumentace stěžovatele.

K tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, musí právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů.

Nabízí-li se výklad, který vede k naplnění smyslu zákonné úpravy, je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila takový výklad.

Takovýmto postupem obecná justice nijak nezasahuje do výlučné kompetence zákonodárce (a zasahovat nemůže), ale naopak v souladu s Ústavním soudem preferovaným principem objektivního teleologického výkladu (srov. např. sp. zn.

Pl.

ÚS 41/02 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

32.

10. str.

61. - č.

98/2004 Sb.), naplňuje účel zákona a prezumovanou vůli racionálního zákonodárce.

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že interpretace ustanovení § 22 odst.

1 písm. f) zákona o přestupcích, provedená správními orgány i obecnými soudy, nevybočila z mezí ústavnosti a to zejména proto, že tu nejde o konkurenci interpretačních alternativ v pravém slova smyslu.

V předchozích řízeních orgány veřejné moci interpretovaly uvedené zákonné ustanovení zcela v intencích slovně logického, teleologického a systematického výkladu, tak, jak to pro účely předběžného posouzení ústavnosti uvedeného zákonného ustanovení učinil stručně Ústavní soud výše, a na jejich argumentaci a závěry, kterými se vypořádaly i s argumentací stěžovatele obsaženou ve shodném smyslu a rozsahu i v ústavní stížnosti (srov. sp. zn.

II.

ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

63. str.

481) lze pro stručnost odkázat.

K interpretaci, podle níž na překročení rychlosti o méně než 30 km/hod v obci nepochybně dopadá skutková podstata přestupku definovaná v § 22 odst.

1 písm. f) zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. prosince 2004), dospěla také teorie (Červený, Z., Šlauf., V.: Přestupkové právo.

Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů.

Podle právního stavu k 1.

2006.

13. vydání.

Linde Praha, 2006), ale i rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v publikovaných rozhodnutích, sp. zn.

6 As 65/2004 (in SbNSS 2006, 2:146), a sp. zn.

6 As 12/2003 (in SbNSS 2006, 4: 829), na který v posuzovaném případě odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích.

Právě Nejvyšší správní soud je přitom na rozdíl od Ústavního soudu povolán k zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování ve správním soudnictví (srov. § 12 odst.

1 soudního řádu správního), a tím i ke sjednocování interpretace podústavního práva v daném případě.

Uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s nimiž je souladné i rozhodnutí napadené ústavní stížností, lze považovat za závazné judikáty, jichž se stěžovatel ústavní stížností rovněž domáhá.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 43 odst.

2 písmeno a) zákona.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu Za správnost: H.

Kyprová