Entscheidungsdetail

II.ÚS 634/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.634.06
Datum: 10.02.2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 634/06 ze dne 2. 10. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. října 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené prof. Dr. Arsene Vernym, M.E.S., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 42, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 2. 2006, č. j. 16 C 280/2005-69, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 15 Co 159/2006-96, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 21.

2006 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Raiffeisen stavební spořitelně, a. s., na zaplacení náhrady škody ve výši 34.819 Kč s příslušenstvím.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, uzavřela se stavební spořitelnou smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření.

Když se dostavila do sídla stavební spořitelny, byla požádána o doplnění dokumentace potřebné k získání úvěru, a to potvrzení týkající se účelovosti úvěru, ačkoliv podle čl.

II smlouvy byl úvěr koncipován jako bezúčelový.

Stěžovatelce bylo předloženo čestné prohlášení, které však odkazovalo na další dodatečné závazky plynoucí ze smlouvy, s nimiž stěžovatelka nebyla seznámena, a proto tento dokument odmítla podepsat.

Stavební spořitelna poté podnikla kroky ke zpětvzetí návrhu na uzavření smlouvy, resp. k odstoupení od již uzavřené smlouvy.

Vzhledem k tomu byla stěžovatelka nucena žádat o expresní získání úvěru u jiné stavební spořitelny, čímž jí vznikla blíže vyčíslená škoda spojená s náklady na marné získání prostředků od Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., a náklady na dodatečné sjednání dalšího úvěru.

Obecné soudy však podle stěžovatelky její žalobu na náhradu této škody zamítly z důvodu, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi včasným nevyplacením úvěru a uplatňovanými náklady.

Odvolací soud pak měl k tomu doplnit, že to byla sama stěžovatelka, která vzala zpět návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, čímž poskytla stavební spořitelně součinnost vedoucí k nevyplacení úvěru.

Stěžovatelka však v ústavní stížnosti namítla, že k tomuto kroku se odhodlala až poté, co bylo zřejmé, že stavební spořitelna stejně svým závazkům nedostojí.

Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že čl.

II úvěrové smlouvy, stanovící bezúčelovost úvěru, je neplatný pro rozpor s kogentním zněním zákona č.

96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, podle kterého je poskytování úvěru vázáno na financování bytových potřeb, a s čl.

IV odst.

5 smlouvy, v němž je stanoveno, že dlužník se zavazuje předložit doklady potřebné k prokázání účelovosti úvěru, stěžovatelka k tomu namítá, že tato skutečnost nemůže jít k její tíži, neboť to byla stavební spořitelna, která jí předložila formulářovou smlouvu.

Stěžovatelka proto vycházela z toho, že návrh smlouvy je v souladu s právním řádem a nemohla vědět, že předmětné ustanovení je neplatné.

Obecné soudy proto pochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelka měla za takové situace silnějšímu a většímu smluvnímu partnerovi poskytovat dodatečně součinnost k odstranění neplatného ustanovení ze smlouvy.

Stěžovatelka proto uzavřela, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu (stěžovatelka však v této souvislosti odkazuje na čl.

36 odst.

3 Listiny základních práv a svobod, který se týká práva na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup ze strany orgánů veřejné moci, a dovozuje, že jí napadenými rozhodnutími vznikla škoda), a právo činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno podle čl.

2 odst.

3 Listiny.

Stěžovatelka pak v závěru ústavní stížnosti vznáší námitku porušení práva na rovnost v řízení a práva na rozhodování nezávislým a nestranným soudcem.

Porušení těchto práv dovozuje stěžovatelka z poznámky, kterou měl podle ní pronést soudce nalézacího soudu: "Původně jsem chtěl tuto věc zamítnout.

Navrhuji tedy, abychom se dohodli, neb by byla škoda, kdyby Raiffeisen měla prohrát, neboť má u soudu čistý štít." Podle stěžovatelky se tato výpověď zcela vymyká ústavně zaručenému právu na nepodjatého soudce.

S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatelka v souladu s § 72 odst.

6 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přiložila k ústavní stížnosti.

Z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 Ústavní soud zjistil, že nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování (a to nejen listinnými důkazy, ale i výslechem svědků), přičemž dospěl k závěru - stručně shrnuto -, že úvěrová smlouva byla mezi stěžovatelkou a stavební spořitelnou platně uzavřena, avšak čl.

II smlouvy je neplatný s ohledem na kogentní znění zákona č.

96/1993 Sb. a rovněž odporoval čl.

IV odst.

5 samotné úvěrové smlouvy.

Podle nalézacího soudu byla úvěrová smlouva ve zbytku platná a úvěr mohl být za sjednaných podmínek i čerpán.

Pokud stěžovatelka o jeho čerpání posléze nepožádala, nelze shledat základní prvky odpovědnosti za vzniklou škodu, tedy protiprávnost jednání a zejména příčinnou souvislost mezi takovým jednáním a škodou.

Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, shledal skutková zjištění i právní závěry za správné.

K tomu doplnil, že pokud stavební spořitelna předložila stěžovatelce k podpisu čestné prohlášení o účelovosti úvěru a požadovala, aby se stěžovatelka zavázala k podpisu dodatku, který měl řešit otázku účelovosti úvěru, neposkytla stěžovatelka stavební spořitelně součinnost k tomuto jednání, které směřovalo k nápravě důsledků neplatného ustanovení ve smlouvě.

Stěžovatelka pak podle odvolacího soudu naopak poskytla stavební spořitelně součinnost směřující k tomu, aby úvěr poskytnut nebyl, když podepsala zpětvzetí předchozího návrhu na vklad zástavního práva k nemovitosti.

II.

Po posouzení námitek stěžovatelky a jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v úvodu připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti.

Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v předchozích opravných prostředcích, a z hledisek běžné zákonnosti.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu tak vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti.

Jde-li o otázku zjišťování skutkových podkladů pro rozhodování obecných soudů a otázku hodnocení důkazů, také v tomto směru je již dosavadní judikaturou jednoznačně nastaven rámec přezkumu prováděného Ústavním soudem.

Ústavní soud přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.

Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

V daném případě se téměř všechny námitky stěžovatelky koncentrovaly na výsledek hodnocení skutkového stavu obecnými soudy.

Ústavní soud shledal odůvodnění napadených rozhodnutí jako konsistentní a nezakládající důvod se domnívat, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými a právními existuje extrémní rozpor.

Jak již uvedeno, bylo věcí obecných soudů, jakým způsobem skutkové okolnosti posoudí a zda z nich vyvodí v rovině jednoduchého práva právní závěr, zda odpovědnost stavební spořitelny je či není dána.

V tomto směru postup obou obecných soudů nikterak nevybočil z mezí ústavnosti a nelze jej považovat za porušení práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Pokud stěžovatelka v souvislosti s právem na soudní a jinou právní ochranu odkazovala na čl.

36 odst.

3 Listiny, je třeba konstatovat, že takový odkaz je zcela nepřípadný.

Ustanovení čl.

36 odst.

3 Listiny totiž garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup ze strany orgánů veřejné moci.

V žádném případě však nelze dovozovat, že by zamítnutí žaloby jednotlivce na náhradu škody proti jinému subjektu soukromého práva automaticky znamenalo vznik nároku na náhradu škody ve vztahu k veřejné moci.

Teprve tehdy, pokud by se ukázalo, že takové rozhodnutí je samo o sobě nezákonné, nebo že bylo výsledkem nesprávného úředního postupu, může se jednotlivec domáhat náhrady takto vzniklé škody po veřejné moci.

To však nebylo předmětem předchozích řízení před obecnými soudy, v nichž se stěžovatelka domáhala přiznání nároku na náhradu škody po subjektu soukromého práva.

Nepřípadná je pak podle Ústavního soudu i námitka stran porušení čl.

2 odst.

3 Listiny, neboť Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecné soudy stěžovatelku nutily činit něco, co bylo proti její vůli.

Ostatně poznámka o tom, že sama stěžovatelka neposkytla stavební spořitelně součinnost v odstranění neplatnosti příslušného ujednání smlouvy, netvořila stěžejní důvod pro zamítnutí žaloby, jímž byla neexistence příčinné souvislosti.

Konečně, pokud jde o tvrzení stěžovatelky stran nerovnosti a podjatosti rozhodujícího soudce, nemohl se jí Ústavní soud ani zabývat, neboť stěžovatelka neprokázala, že před jejím uplatněním v ústavní stížnosti využila prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.

Pokud tato poznámka byla rozhodujícím soudcem v průběhu jednání skutečně učiněna, bylo na stěžovatelce, aby námitku podjatosti vznesla okamžitě nebo alespoň v řízení o odvolání tak, aby o této námitce bylo obecnými soudy rozhodnuto.

Pokud stěžovatelka tuto námitku vznesla až v řízení o ústavní stížnosti, nevyužila předchozích prostředků k ochraně svých práv, a za tohoto stavu by jinak - pokud by se jednalo o jedinou námitku - byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2006 Jiří Nykodým předseda senátu