Entscheidungsdetail

II.ÚS 467/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.467.05
Datum: 03.02.2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 467/05 ze dne 2. 3. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. S., právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem B. Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 2 To 6/2005, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. Nt 101/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28.

1999, sp. zn.

28 T 2/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.

11.

1999, sp. zn.

4 To 114/99, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst.

1 trestního zákona, spáchaným výstřelem z pistole, jímž dne 16.

1996 těžce zranil na hlavě poškozenou A.

B., která utrpěným zraněním dne 8.

1996 podlehla, dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.

2 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do dne vraždy měl v domě poškozené uschovány pistole se zásobníky a náboji.

Za oba trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle § 219 odst.

1 za použití § 35 odst.

1 trestního zákona v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst.

2 písm. d) trestního zákona do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 57 odst.

1, 2 trestního zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti roků z České republiky a dále podle § 73 odst.

1 písm. c) trestního zákona ochranné opatření zabrání věci; též byl zavázán k náhradě škody, to vše podle specifikace uvedené v rozsudcích.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci sp. zn.

28 T 2/99 s odůvodněním, že soud neshledal důvody pro obnovu řízení podle § 278 odst.

1 trestního řádu.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů adekvátně nereagovaly na uvedení zcela nových skutečností ve vztahu k trestnému činu, za který byl odsouzen.

Soud I. stupně navržené důkazy bagatelizuje, ačkoli stěžovatel jednoznačně označil pachatele trestného činu.

Stěžovatel je naopak přesvědčen, že jím navržené důkazy a nově uváděné skutečnosti plně odůvodňují obnovu řízení v jeho trestní věci.

Za těchto okolností nelze ponechat na libovůli soudu, zda obnovu řízení povolí.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že náklady jeho právního zastoupení uhradí stát podle § 83 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá dostatečné prostředky k úhradě svého právního zastoupení.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení.

I pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy a je zcela na nich, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele.

V daném případě takové porušení shledáno nebylo, stejně jako nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl.

36 odst.

1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení § 278 odst.

1 trestního řádu.

Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Stěžovatel označil za skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé zejména výslech několika svědků, jejichž výpovědi v trestním řízení považoval za lživé, a označil osobu, která měla údajně vraždit.

Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část.

Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění.

Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V projednávané věci se obecné soudy zabývaly zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení.

Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, i když důkazním návrhům nevyhověly, odpovídajícím způsobem zdůvodnily (§ 134 odst.

2 trestního řádu), proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 trestního řádu.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele podle § 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2006 Stanislav Balík předseda senátu