Entscheidungsdetail

II.ÚS 430/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.430.06
Datum: 14. 12. 2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 430/06 ze dne 14. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky Ing. J. M., zastoupené JUDr. Helenou Ottovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107, ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, ze dne 8. 3. 2006, čj. 10 C 118/2004-78, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, čj. 14 Co 152/2006-92, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrací na Ústavní soud s ústavní stížností, jíž se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - jih a Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl.

2 odst.

2, čl.

4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

2 odst.

3 a čl.

95 Ústavy.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn.

7 C 6/2003 a 10 C 118/2004, z nichž zjistil následující: Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15.

2004, čj.

7 C 6/2003-107, bylo rozhodnuto, že vzájemný návrh stěžovatelky proti J.

H., M.

H. a Z.

Z., o zaplacení ve výroku specifikovaných částek, se vylučuje k samostatnému řízení.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18.

2005, čj.

10 C 118/2004-44, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 68.870,- Kč do 3 dnů od doručení tohoto usnesení.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8.

2006, čj.

10 C 118/2004-78, bylo řízení o žalobě na zaplacení částky 1.760.620,50 Kč proti J.

H., M.

H. a Z.

Z., zastaveno.

Soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud, dle odůvodnění svého rozhodnutí, zohlednil ustanovení § 9 odst.

1 a 4 písm. c) zák. č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích").

Uvádí, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě, ani v této lhůtě nesdělila okolnosti, odůvodňující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí vznikla újma, a ani nedoložila, že bez své viny nemohla poplatek dosud zaplatit.

Nad rámec uvedeného dodal, že ani okolnosti, uváděné v přípisu stěžovatelky, který byl podán až po uplynutí uvedené lhůty, by postup soudu dle § 9 odst.

4 písm. c) zákona o soudních poplatcích neopodstatňovaly, neboť nedostatek financí nemůže vést k tomu, že náklady řízení ponese stát, když bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20.

2006, čj.

14 Co 152/2006-92, bylo posledně uvedené rozhodnutí potvrzeno.

Soud se vyjádřil především k námitce, že řízení nemohlo být zastaveno, když soud již začal jednat o věci samé, a to tak, že toto tvrzení není pravdivé, což blíže odůvodnil.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti.

Domnívá se, že soud rozhodoval v rozporu s výslovným zněním zákona.

K evidentnímu pochybení došlo, když soud vyzval k zaplacení soudního poplatku stranu žalovanou.

Nebyly tak respektovány principy řádného a spravedlivého procesu.

Stěžovatelka neměla možnost se proti tomuto usnesení odvolat, a tudíž bylo popřeno její právo na soudní ochranu.

Domnívá se, že pro spravedlivé rozhodnutí je též nezbytná možnost přezkumu ve spravedlivém opravném procesu.

Podání, sepsané advokátkou, v dalším odkazuje na předchozí podání, sepsané samou stěžovatelkou.

Ta, pokud jde o usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15.

2004, čj.

7 C 6/2003-107, uvedla, že dané rozhodnutí je libovolné, neboť neobsahuje odůvodnění.

Brojí i proti samotné skutečnosti, že její návrh byl vyloučen k samostatnému projednání, a to s ohledem na povahu věci.

Usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18.

2005, čj.

10 C 118/2004-44, označuje za nesprávné a taktéž libovolné.

Touto výzvou nebyla stěžovatelka vyzývána k zaplacení soudního poplatku, neboť výzva směřovala na žalovanou a ne na žalobkyni.

Uvádí též, že nepřevzala žádné usnesení, neboť se doručovalo právní zástupkyni.

K rozhodnutí téhož soudu čj.

10 C 118/2004-78, udává, že v původním řízení odmítal soud zaplacení soudního poplatku od navrhovatelek a pokračoval v něm navzdory nezaplacenému soudnímu poplatku, čímž nastolil nerovnost "zbraní" v neprospěch stěžovatelky.

Odůvodnění tohoto rozhodnutí neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s procesním právem stěžovatelky na spravedlivé řízení, což se týká i rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Pokud jde o prvé napadené rozhodnutí (usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15.

2004, čj.

7 C 6/2003-107), Ústavní soud především zdůrazňuje, že jde o usnesení o vedení řízení, jehož vydání je na úvaze obecného soudu a zásadně nejde o rozhodnutí, které by bylo s to jakkoli zasáhnout do práv účastníků.

Takové rozhodnutí nemusí být odůvodněno (§169 odst.

2 zák. č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř.") a není proti němu přípustné odvolání [§202 odst.

1 písm. a)].

Rozhodnutí obecného soudu neshledává Ústavní soud svévolným, jak naznačuje stěžovatelka.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18.

2005, čj.

10 C 118/2004-44, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení vyměřeného soudního poplatku.

Stěžovatelka jednak nesouhlasí už se samotným faktem, že byl vyměřen jí, jako žalované, a jednak s tím, že proti tomuto usnesení neměla právo se odvolat.

Dle zákona o soudních poplatcích se soudní poplatek neplatí jen ze žaloby jako takové, ale i ze vzájemného návrhu [srov. § 2 odst.

1 písm. d) zákona o soudních poplatcích, dle něhož je poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně žalovaný, uplatňující svá práva vzájemným návrhem].

Soud tedy postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nelze považovat za zásah do práv stěžovatelky.

Usnesení, jímž se vyzývá účastník k zaplacení soudního poplatku, je usnesením o vedení řízení [§ 202 odst.

1 písm. a) o.s.ř.], a proto proti němu není odvolání přípustné.

I z tohoto pohledu je proto napadené usnesení zákonné, a též ústavně konformní.

Ve skutečnosti, že se stěžovatelka nemohla odvolat proti rozhodnutí o vedení řízení nelze spatřovat porušení jejího práva na soudní ochranu.

To je zabezpečeno v rámci řízení v její věci jako celku.

Svá práva mohla chránit, a také tak učinila, jednak žádostí o osvobození od soudních poplatků, tak i následně opravnými prostředky proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Fakt, že je ve výroku tohoto rozhodnutí nepřesně označena jako žalovaná, ačkoli již byla v pozici žalobkyně (v řízení o vzájemném návrhu), taktéž není takovým pochybením, které by bylo s to zasáhnout do jejích ústavně garantovaných práv.

Jde jen o formální nepřesnost, která však neměla zásadní dopad, a je napravitelná postupem dle § 164 o.s.ř.

Irelevantní je též poznámka, že stěžovatelka žádné usnesení nepřevzala.

Toto usnesení, jako i další rozhodnutí soudu, jí byla doručována postupem dle § 45c odst.

1 věta prvá o.s.ř. (resp. dříve § 49 o. s.ř.), dle něhož, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.

K této problematice se ostatně Ústavní soud již vyslovil, když takový postup v případě doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku shledal ústavním, s tím, že výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle § 49 odst.

1 občanského soudního řádu vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní.

Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení (viz. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 671/02 ).

Pokud jde o další napadená rozhodnutí, stěžovatelka především zpochybňovala postup soudu v řízení o původní žalobě vzhledem k poplatkové povinnosti žalobkyň v dané věci.

K tomu nutno poznamenat, že meze přezkumu Ústavního soudu jsou dány návrhovým žádáním obsaženým v ústavní stížnosti.

Ve věci, kterou se Ústavní soud zabýval, zjevně k žádnému porušení ústavně zaručených práv nedošlo.

Zda v jiném řízení bylo nesprávně rozhodnuto o poplatkové povinnosti účastníků, není předmětem tohoto řízení.

Tvrdí-li stěžovatelka, že odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s její právem na spravedlivé řízení, neposkytla k tomu dostatek argumentů, které by její námitku opodstatnily.

Ústavní soud neshledal, že by tato rozhodnutí jakkoli vybočovala z mezí ústavnosti a neshledal proto ani jakýkoli důvod je zrušit.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2006 S t a n i s l a v B a l í k , v.r. předseda senátu