Entscheidungsdetail

II.ÚS 354/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.354.06
Datum: 29. 6. 2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 354/06 ze dne 29. 6. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem Advokátní kanceláře Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 6 Tdo 1514/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. 11 To 63/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 48 T 12/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn.

48 T 12/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a), odst.

4 písm. c) trestního zákona, a návodu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst.

1, 2 písm. e) trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn.

11 To 63/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, sp. zn.

6 Tdo 1514/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky, čl.

2 odst.

1, čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod, a čl.

6 odst.

1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z tvrzení stěžovatele a z jím připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán a společně s U.

O., V.

H., L.

B., O.

P. a K.

P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn.

48 T 12/2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a), odst.

4 písm. c) trestního zákona, a návodu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst.

1, 2 písm. e) trestního zákona.

Toho se měl jednak dopustit tím, že se s U.

O., V.

H. a L.

B. dohodl na nelegálním dovozu kokainu z ostrova Curacao do České republiky, tuto akci řídil a financoval, a proto O.

P. a K.

P. vezli 2 kapsle, resp.

66 kapslí této látky ve svém trávicím traktu a byli zadrženi policií na hraničním přechodu v Hřensku.

Dále se ho měl dopustit tím, že vzbudil u V.

H. rozhodnutí, aby pod hrozbou smrti zastřelením působil na svědkyni P.

V. v tom smyslu, aby změnila svoji původní výpověď, což této svědkyni takto sdělil a v důsledku tohoto nátlaku P.

V. přislíbila, že o změně výpovědi bude uvažovat.

Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn.

11 To 63/2005, jako nedůvodné zamítnuto.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn.

6 Tdo 1514/2005, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "chápe", že se díky vymezení dovolacích důvodů Nejvyšší soud ČR nemohl náležitě zabývat otázkou porušení procesních předpisů ze strany soudů nižších stupňů, a proto v tomto směru odkazuje na své dovolání, které činí součástí ústavní stížnosti.

Nesouhlasí s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, a tím i se skutkovými závěry.

Podrobně rozebírá, proč považuje za nepravdivé výpovědi spoluobžalovaných Havlíčka, Polákové, a svědkyně Václavíkové, z nichž obecné soudy vyvodily závěr o jeho vině.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů, resp. více možných hodnocení důkazní situace, rozhodnout, že některým důkazům uvěří a jiným nikoliv, pokud je takové rozhodnutí logicky a přesvědčivě vyloženo.

K tomu došlo i v posuzovaném případě, kdy stěžovatel v průběhu celého řízení akcentoval důkazy ve svůj prospěch a popíral důkazy ve svůj neprospěch, respektive nabízel hodnocení důkazní situace a na to navazujícího právního posouzení.

S touto obhajobou se obecné soudy všech stupňů vypořádaly, neboť i v každém vyšším stupni stěžovatel své argumenty co do podstaty a rozsahu opakoval.

Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích přitom vyznívají přesvědčivě a logicky, a stěžovatel nepopírá, že vyplývají ze skutečností majících oporu v soudním spise.

Za této situace staví ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší (srov. sp. zn.

II.

ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

63).

Dále Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost naprosto postrádá ústavněprávní argumentaci, když za takovou nelze považovat připojení výčtu ústavně zaručených práv a svobod k námitkám spadajícím do rámce podústavního práva.

Námitky stěžovatele proto postrádají ústavněprávní význam, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006 Stanislav Balík předseda senátu