Entscheidungsdetail

II.ÚS 193/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.193.06
Datum: 04.11.2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 193/06 ze dne 11. 4. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 193/06

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. dubna 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing.

K., zastoupeného JUDr.

Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Národní svobody 26, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12.

2006, č. j.

Nc 1/2006 - 45, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včas zaslanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným usnesením rozhodl krajský soud, že JUDr.

Dagmar Kohelová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn.

5 C 63/2004.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti, kterou blíže neodůvodnil, namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu části páté Listiny a dále k porušení práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem garantované čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení svým nálezem zrušil.

Dále stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí, stěžovatel namítl při prvním jednání ve věci podjatost soudkyně ve věci rozhodující s tím, že vzhledem k tomu, že žalovaným ve sporu je Ministerstvo spravedlnosti ČR, je stěžovatel se žalovaným v nerovnoprávném postavení a není zaručeno, že by bylo rozhodnuto nezávisle a objektivně, neboť soudkyně je žalovaným řízena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že ve své dosavadní judikatuře, týkající se problematiky podjatosti soudců, resp. důvodů pro vyloučení soudce z rozhodování ve věci, uvedl, "že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace § 14 o. s. ř. posuzovat; důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají" (usnesení Ústavní soudu ve věci sp. zn.

III ÚS 26/2000, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, Praha, C.

Beck 2000 - I. díl, str.

366).

Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna (srov. např. nález ve věci sp. zn.

ÚS 371/04 , in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

34, C.

Beck 2005, str.

255).

Ústavní soud dodává, že stěžovatel nemůže vyvozovat podjatost soudkyně z pouhého faktu, že se v novinovém článku dočetl o řídící funkci ministra spravedlnosti ve vztahu k soudcům.

Taková okolnost (ve skutečnosti i nepřesně formulovaná) nemůže být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, navíc za situace, kdy stěžovatel tuto námitku uplatnil pouze v rovině teoretické a neuvedl konkrétní skutečnosti, ve kterých by spatřoval důvod pro vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování v dané věci.

Pokud by stěžovatel chtěl prokázat, že se zřetelem na poměr soudkyně ke straně žalované je zde důvod pochybovat o její nepodjatosti, musel by prokázat existenci užšího vztahu mezi konkrétními projevy této soudkyně vůči tomuto konkrétnímu účastníku řízení, což ovšem stěžovatel neprokázal a dokonce ani netvrdil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2006