Entscheidungsdetail

I.ÚS 200/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.200.03
Datum: 05.02.2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 200/03 ze dne 2. 5. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing.

K., zastoupeného JUDr.

Zdeňkem Ruskem, advokátem, se sídlem v Praze, Čs.

Armády 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.

10.

2002, sp. zn.

9 To 404/2002, spojené s návrhem na zrušení ust. § 266 trestního řádu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl.

36 a čl.

40 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.

10.

2002, sp. zn.

9 To 404/2002, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27.

2002, sp. zn.

Nt 1706/2001, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel bez bližšího zdůvodnění navrhl i zrušení ust. § 266 trestního řádu "s účinností uplynutí jednoho roku ode dne tohoto nálezu".

Stěžovatel ve stěžejní pasáži ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že jestliže soud prvního stupně a) nařídil veřejné zasedání o jeho návrhu na obnovu řízení, aniž by před tím rozhodl v řízení o odložení výkonu trestu, jak prý avizoval, b) organizoval jeho zadržení s předstihem před tím, než návrh ve veřejném zasedání řádně projednal, zejména vyslechl svědka, c) připustil, aby se v době porady v jednací síni opakovaně pohybovala nepovolaná osoba, s níž jednal, při čemž nešlo o rozhodování samosoudce, ale rozhodoval senát, d) připustil, aby byl z jednací síně odnesen trestní spis v původní trestní věci (spis Obvodního soudu pro Prahu 7 spis. zn.

25 T 81/97), který byl základním důkazem ve věci a který tak prý senát po podstatnou část porady neměl k dispozici, e) již v průběhu porady odevzdal tento spis k přípravě jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody a jestliže stěžovatel byl (prý dle pokynů soudu, neboť příslušník justiční stráže by jistě sám takovou iniciativu nevyvíjel) zadržen již v průběhu porady senátu, potom stěžovatel - podle svých slov - "jen stěží může uvěřit, že tento senát hodlal nestranně a nezávisle, spravedlivě, co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách projednat jeho návrh na povolení obnovy řízení".

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal zcela na napadené usnesení.

Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti odmítlo vyjádřit s tím, že ústavní stížnost směřuje pouze proti usnesení Městského soudu v Praze.

Ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) se podrobně reaguje na jednotlivé námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti.

Poté, co senát po skončení dokazování v řízení o obnově řízení vykázal z jednací síně odsouzeného a jeho obhájce za účelem porady senátu, zůstali v jednací síni: předsedkyně senátu, dva přísedící a zapisovatelka.

V té době proběhla závěrečná porada senátu a byl vyhotoven protokol o hlasování.

Poté vstoupil do jednací síně člen justiční stráže s dotazem, zda porada senátu již skončila s tím, že si potřebuje na chvilku půjčit spis zdejšího soudu sp. zn.

25T 81/97, který mu byl zapůjčen a "jím vrácen téměř okamžitě".

Člen justiční stráže do žádné porady senátu nezasáhl a ani zasáhnout nemohl.

Tvrzení stěžovatele, že byl odnesen trestní spis, který byl základním důkazem ve věci a který senát po podstatnou část porady neměl k dispozici, nelze prý ani připustit.

Senát totiž než vůbec v jakékoli věci začne jednat, je vždy předem seznámen s obsahem spisového materiálu tak, aby mohl ve věci činit rozhodnutí, nikoli znát spis "až v jednací síni před veřejností".

Kromě toho v rámci dokazování ve veřejném zasedání je obsah spisu veřejně čten jako důkaz.

Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že senát v průběhu porady odevzdal spis k přípravě dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, protože senát nic "nezosnoval ani nepřipravoval", neboť příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu byl vydán již předtím.

Nelze opomenout, že ode dne 4.

2000 bylo poprvé a ode dne 12.

11.

2001 podruhé na osobu odsouzeného vyhlášeno pátrání na území ČR, neboť trest dobrovolně nenastoupil; dne 26.

2002 byla na něho podána žádost o dodání do výkonu trestu odnětí svobody, neboť již předtím dne 13.

10.

1999 byl v dané trestní věci nařízen výkon trestu.

Důvod uváděný obhájcem je prý nepravdivý a účelový.

Obvodní soud uzavřel, že podle jeho názoru se řádně zabýval podáním stěžovatele a rozhodoval v rámci spravedlivého procesu nezávisle a nestranně.

Ústavní soud zaslal uvedené obsáhlejší vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 stěžovateli (jeho právnímu zástupci), aby se k němu mohl případně vyjádřit.

Stěžovatel reagoval podáním, ve kterém v podstatě setrval na svých námitkách, obsažených v ústavní stížnosti a opětovně polemizoval s názory citovaného soudu, obsaženými v jeho vyjádření.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Veškeré v ústavní stížnosti obsažené námitky, jejichž podstatná část, resp. shrnutí je reprodukováno výše, však podle přesvědčení Ústavního soudu nedosahují - v tomto konkrétním případě - ústavní úrovně.

Jak Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu, který si pro posouzení věci vyžádal, jakož i z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze a z průběhu řízení před soudem prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 7), k zásahu do stěžovatelových základních práv v daném případě nedošlo.

Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.

10.

2002, sp. zn.

9 To 404/2002 zejména vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30.

1999, sp. zn.

25 T 81/97, pravomocně uznán vinným a odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst.

1 k § 250 odst.

1, 3 písm. b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl dle § 39a odst.

2 písm. b) zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 53 odst.

1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Obvodní soud pro Prahu 7 po provedeném dokazování ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že podmínky povolení obnovy řízení v této věci nejsou dány, neboť najevo nevyšly žádné nové skutečnosti, které by uvedený postup odůvodňovaly.

Městský soud v Praze se v daném případě v napadeném usnesení ztotožnil se závěry i s podrobnou argumentací soudu prvního stupně, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.

Městský soud přitom zejména zdůraznil, že z výpovědi svědka K., kterou obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně rozvádí a hodnotí, nevyplynuly žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly povolení obnovy řízení.

Pokud jde o námitky ohledně řízení před soudem prvního stupně, městský soud konstatoval, že z protokolu o veřejném zasedání je zřejmé, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy a skutečnost, že příslušník justiční stráže z jednací síně odnesl trestní spis, který v zápětí vrátil, nemohla mít podle městského soudu vliv na rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť i při poradě měl tento soud spis k dispozici. (Pozn.: V této souvislosti lze konstatovat i již zmíněné vyjádření obvodního soudu, jenž se touto otázkou rovněž zabýval.) S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.

Ústavní stížnost zjevně spočívá v polemice stěžovatele s dostatečně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů, který své námitky proti jejich postupu a závěrům znovu opakuje i před Ústavním soudem.

Soudní řízení jako celek však podle Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl.

82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Zde je na místě v prvé řadě připomenout - zejména pokud stěžovatel protestuje proti shora vymezeným a podle jeho názoru nesprávným postupům obecných soudů v dané věci - že Ústavní soud je povinen reagovat kasačním způsobem na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem natolik intenzivním, že vyvolávají reálné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Není jeho úkolem zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. perfekcionisticky vyhledávat všechny možné - či spíše z hlediska stěžovatele subjektivně pociťované - nedostatky v postupu orgánů veřejné moci (k čemuž v zásadě míří argumentace v ústavní stížnosti) a předmětné řízení, ve kterém nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele takto "předělávat", nota bene v případě rozhodování o obnově řízení, kterému nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta .

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu.

Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který musí být takový návrh odmítnut (srov. ust. § 43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. již usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 101/95 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č.

22, str.

351).

Jen pro úplnost lze konstatovat, že ve věci by byl nepochybně dán i důvod odmítnout návrh na zrušení napadeného ustanovení trestního řádu jako návrh, podaný někým zjevně neoprávněným, jelikož napadené zákonné ustanovení zřejmě nebylo ve věci aplikováno a samotné podmínky § 74 zákona o Ústavním soudu tedy nebyly splněny; navíc stěžovatel návrh nijak ústavněprávně nezdůvodnil.

Přezkoumávat však v tomto směru blíže naznačené nedostatky by bylo s ohledem na shora uvedené závěry a neopodstatněnost samotné ústavní stížnosti podle přesvědčení Ústavního soudu zcela irelevantní a nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2006 František Duchoň v.r. předseda I. senátu Ústavního soudu