Entscheidungsdetail

IV.ÚS 81/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.81.05
Datum: 04.05.2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 81/05 ze dne 5. 4. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. 4. 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 2. 2003, č. j. 22 Cdo 1590/2001-302, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2004, č. j. 9 C 102/2003-333, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, č. j. 5 Co 1524/2004-373, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 14.

2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu České republiky, jimiž byl zamítnut jeho návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22.

12.

1957, na jejímž základě odprodal O.

L. dům s pozemkem a zahradou československému státu.

Stěžovatel se domníval, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem právní jistoty, vyjádřeným v čl.

1 Ústavy České republiky, a rovněž nerespektují jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl.

11, 23, 36 odst.

1 a 37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Dle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval.

Stěžovatel není takto povinen vyčerpat procesní prostředek, jenž může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu.

Jestliže stěžovatel této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Od účinnosti zákona č.

83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.

Stěžovatel uvedl, že kromě ústavní stížnosti podal současně i dovolání, jehož přípustnost opřel mimo jiné i o ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu.

Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný.

Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.

Ústavní soud považuje za prospěšné opětovně zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5.

2005 JUDr.

Michaela Židlická soudce zpravodaj