Entscheidungsdetail

IV.ÚS 427/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.427.04
Datum: 17. 1. 2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 427/04 ze dne 17. 1. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu IV.ÚS 427/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. ledna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr.

Michaely Židlické a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr.

P., zastoupené JUDr.

Ing.

T., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.

2004, č. j.

32 Odo 450/2004 - 82, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.

12.

2003, č. j.

14 Co 633/2003 - 50, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14.

2003, č. j.

7 C 44/2003 - 27, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny její základní práva a svobody garantované čl.

1 odst.

1 a čl.

90 Ústavy ČR, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným rozsudkem soudu nalézacího byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému zaplacení částky 556 888,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 1.

2001 do zaplacení.

Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Soud nalézací shledal, že žalovaný neporušil žádnou povinnost vyplývající mu ze závazkového vztahu založeného smlouvou o zprostředkování, a proto nebyla dána ani jeho odpovědnost za náhradu škody, kterou požadovala stěžovatelka.

Odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud II. stupně uvedl, že považuje skutkové i právní závěry soudu I. stupně za správné a dále se vyjádřil k námitkám stěžovatelky uplatněným v jejím odvolání.

Dovolání stěžovatelky bylo výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným dle § 236 odst.

1 o. s. ř.

Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že odůvodnění rozsudků soudů I. a II. stupně je zcela nepřesvědčivé, neboť se soudy vůbec nezabývaly projevem vůle a praxí, která se mezi smluvními stranami vyvinula.

Namítá dále, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s předloženými důkazy, v jejich postupu lze spatřovat svévolnou aplikaci jednoduchého práva.

Rozhodnutí soudu dovolacího je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku ČR.

Stěžovatelka má za to, že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatelka tvrdí, že výše citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněným.

Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v čl.

36 odst.

1 Listiny, resp. čl.

6 odst.

1 Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch.

Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním argumentace, která zazněla již v řízení před obecnými soudy, a jíž se tyto zabývaly.

Samu okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelčiným tvrzením, však v žádném případě nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy zakotvující právo na spravedlivé soudní řízení.

Ústavní soud zjistil, že soud nalézací vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, jak bylo detailně uvedeno v odůvodnění jeho rozsudku.

Odvolací soud pak řádně odůvodnil své rozhodnutí a vypořádal se s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání.

Stejně tak nelze přisvědčit dalším stěžovatelčiným námitkám ohledně absence odůvodnění v rozhodnutí soudu dovolacího, neboť ten zcela jasně (i když stručně) zhodnotil předchozí rozhodnutí ve věci jako správné a v souladu s hmotným právem, tedy tímto vyloučil dovolací důvod dle § 241 odst.

2 písm. b) o. s. ř. uplatněný stěžovatelkou.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelčině tvrzení o porušení ustanovení čl.

1 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny, resp. čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Stěžovatelkou namítané porušení čl.

90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než stěžovatelčin návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2005 JUDr.

Michaela Židlická předsedkyně senátu