Entscheidungsdetail

IV.ÚS 191/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.191.05
Datum: 04.06.2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 191/05 ze dne 6. 4. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr.

Michaely Židlické a soudců JUDr.

Miloslava Výborného a JUDr.

Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Z.

K., zastoupeného dr.

Hynkem Applem, advokátem se sídlem AK Appl a Chytil, Jiráskova 9, 750 00 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.

12.

2004, sp. zn.

7 Tdo 1412/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.

2004, sp. zn.

4 To 157/2004 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29.

2004, sp. zn.

1 T 132/2003, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností podanou dne 1.

2005 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle ust. § 235 odst.

1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku.

Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěný den koncem měsíce června 2003 požadoval po poškozené, aby s ním žila a aby podepsala dohodu o narovnání a partnerském vztahu, přičemž jí ukazoval zbrojní pas a vyhrožoval zastřelením, pokud tak neučiní.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto a o stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že jej podle ust. § 265i odst.

1 písm. b) rovněž napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že skutkový děj byl nalézacím soudem zjištěn na základě výpovědi stěžovatele a poškozené, tedy že proti sobě existovala dvě sporná skutková zjištění, která nebyla dalším řetězcem důkazů odstraněna.

Stěžovatel dále namítl, že tvrzení poškozené navíc odmítl pan K.

B. v podání vysvětlení dne 30.

2003.

B. však nebyl jako svědek v řízení předvolán a vyslechnut.

Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že v tomto směru nalézací soud opomenul důkaz, který sice nebyl obhajobou navrhován, a to zřejmě proto, že ve vztahu k provedeným důkazům vycházela z přesvědčení, že důkazní situace bude odpovídat zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel má proto zato, že skutková zjištění soudů nevedla k prokázání viny, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

Právní závěry obecných soudů tak vedly k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod plynoucích z čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

39 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti.

Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinil obecný soud v odvolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, a v důsledku toho soud učinil nepřijatelný právní závěr.

Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.

Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

V daném případě je z odůvodnění jak rozsudku nalézacího soudu, tak usnesení soudu odvolacího zřejmé, jaké skutečnosti vedly obecné soudy k tomu, že za situace, kdy proti sobě stála výpověď stěžovatele a poškozené, vzaly výpověď poškozené za věrohodnou a určující pro závěr o vině stěžovatele.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za významné i to, že odvolací soud, který si byl vědom protichůdnosti výpovědí stěžovatele a poškozené, sám doplnil dokazování opakovaným výslechem obou, přičemž dospěl ke stejnému závěru při hodnocení důkazů jako soud nalézací.

Přitom je z odůvodnění zřejmé i to, že svědecké výpovědi nebyly důkazem jediným, když oba soudy odkázaly i na další provedené důkazy listinné.

Ústavní soud neshledal žádného důvodu pro to, aby obecnými soudy provedené hodnocení provedených důkazů přehodnocoval.

Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se opomenutého důkazu, Ústavní soud uvádí, že se nejedná, tak jak v ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, o opomenutý důkaz.

O ten jde jen tehdy, byl-li sice v řízení důkaz proveden, avšak soud se s ním v rámci hodnocení důkazů nevypořádal.

Nebo může jít o situaci, kdy důkaz byl navržen obhajobou, avšak soudem nebyl proveden, aniž by v odůvodnění rozsudku bylo uvedeno proč.

Pokud stěžovatel a jeho obhájce takový důkaz k provedení nenavrhovali, což stěžovatel sám v ústavní stížnosti připustil, a teprve nyní v ústavní stížnosti na případnou svědeckou výpověď odkázali, jedná se o skutečnost novou (novum).

Obecným soudům však nelze takovou skutečnost vytýkat ex post a nelze z ní dovozovat porušení stěžovatelových základních práv.

S ohledem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak v ústavní stížnosti tvrdil.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Za této situace, kdy Ústavní soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou, nevyzýval stěžovatele, resp. jeho právního zástupce k odstranění vady návrhu spočívající v absenci jakéhokoliv vlastnoručního podpisu (§ 31 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2005 JUDr.

Michaela Židlická předsedkyně senátu