Entscheidungsdetail

III.ÚS 369/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.369.05
Datum: 24. 11. 2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 369/05 ze dne 24. 11. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 369/05

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem v Litvínově 1, Žižkova 480, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, sp. zn. 30 Co 170/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu se zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005 (30 Co 170/2005-72) a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005 (30 Co 170/2005-72) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. října 2004 (10 C 290/2002-56) ve výroku o nákladech řízení.

Současně jím bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 zamítl soud I. stupně žalobu stěžovatele (vystupoval v procesním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) o zaplacení částky 1 092 000,- Kč s přísl. a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované (NOCC a. s.) na nákladech řízení částku 163 830,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že obecný soud nevyhodnotil důkazy v souladu se zákonem.

Stěžovatel svým jednáním nezavinil neúspěch ve věci, rozhodnutí o nákladech řízení proto nemá oporu v zákoně a je v rozporu s dobrými mravy.

Obecné soudy v dané věci aplikovaly ust. § 242 odst.

1 zákoníku práce, opomněly však vyložit stejným způsobem ust. § 243 odst.

4 zákoníku práce.

Stěžovatel proto navrhl zrušit napadené usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel napadl odvoláním rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, jak je vpředu označen, pouze v části týkající se nákladů řízení.

Soud I. stupně podle názoru odvolacího soudu zcela správně rozhodl o náhradě nákladů podle úspěchu žalované v řízení.

Poukázal přitom na znění § 142 odst.

1 o. s. ř., dle kterého účastníku, jenž měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Dále odvolací soud v odůvodnění svého (napadeného) usnesení konstatoval, že v daném případě nejsou dány důvody hodné mimořádného zřetele, pro které by neměla být náhrada nákladů úspěšnému účastníku přiznána (§ 150 o. s. ř.).

Současně se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se nepoužití ust. § 243 odst.

4 zákoníku práce.

Odvolací soud tedy při projednání odvolání postupoval v souladu s procesním předpisem (občanským soudním řádem).

Jeho právní názor o nákladech řízení byl přijat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl.

81 a čl.

82 Ústavy ČR).

Za situace, kdy se odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž ústavně konformním způsobem vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele v odvolání (§ 167 odst.

2, § 157 odst.

2 o. s. ř.), nelze mu pod aspektem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) nic vytknout.

Stěžovatele se sluší upozornit na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecného soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

II.

ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.

5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval.

Nadto je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 15/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č.

50, Praha 2000), dle které má účastník řízení právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou.

Toto právo je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Z takto rozvedených důvodů neshledal Ústavní soud, že by napadeným usnesením Městského soudu v Praze došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005