Entscheidungsdetail

III.ÚS 186/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.186.05
Datum: 08.10.2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 186/05 ze dne 10. 8. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Holländera v řízení o návrhu - ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1317/2004 ze dne 23. prosince 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 558/2003 ze dne 4. února 2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a 3) V. L., 4) E. H., a 5) F. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 4. dubna 2005 (k poštovní přepravě podána 2. dubna 2005), jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním doručeným 1. května 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudků citovaných v návětí tohoto rozhodnutí.

Ke skutkovému stavu uvedl stěžovatel následující.

U Okresního soudu v Benešově se stěžovatel domáhal na vedlejších účastnících uzavření dohody o vydání pozemků v katastrálním území Nespeky.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn.

6 C 5049/95 ze dne 9. června 2003 byla jeho žaloba zčásti zamítnuta, zčásti bylo vedlejšímu účastníkovi V.

L. uloženo, aby uzavřel se žalobcem dohodu ohledně vydání jednoho z pozemků, jichž se stěžovatel domáhal.

K odvolání tohoto vedlejšího účastníka však Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově tak, že i žaloba vůči tomuto vedlejšímu účastníkovi byla zamítnuta.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, která však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel se domáhal uzavření dohody o vydání pozemků proto, že jejich původní vlastník, manželka stěžovatele L.

Š. zemřelá v roce 1994, o ně přišla na základě odsuzujícího soudního rozsudku pro tehdy trestný čin opuštění republiky v roce 1968, za což jí byl uložen trest propadnutí majetku.

Pozemky později získali do osobního užívání, resp. vlastnictví vedlejší účastníci a obec Nespeky.

Stěžovatel v dovolání tvrdil, že vedlejší účastník V.

L. byl v daném případě protiprávně zvýhodněn, a to jednak oceněním získaného majetku, jednak tím, že při poskytnutí pozemku postupovaly orgány státu v rozporu se zákonem.

Namítal konkrétně, že dohoda o osobním užívání pozemku byla ve prospěch vedlejšího účastníka V.

L. registrována bez předchozí existence pravomocného rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, neboť toto rozhodnutí nebylo řádně doručeno.

Stěžovatel dále tvrdil, že nedošlo k žádnému výběru mezi uchazeči o pozemek; pozemky náležející k jedné chatě byly účelově rozděleny a byly pak přidělovány výlučně příslušníkům jedné a téže rodiny.

Tento postup byl obcházením tehdy platných právních předpisů.

Vedlejší účastník V.

L. konečně nic nezaplatil za porosty, studnu a oplocení pozemku.

Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud se s jeho námitkami v rozporu s § 242 občanského soudního řádu nevyrovnal.

Nejvyšší soud vzal za zjištěno něco, co nemá oporu v dokazování, tj. pravomocnost rozhodnutí o přidělení do tzv. režimu osobního užívání.

Podle stěžovatele nešlo v této otázce o vady a omyly při hodnocení důkazů, ale o posouzení, zda nejde o paakt.

Zbylé dvě námitky poukazující na protiprávní zvýhodnění vedlejšího účastníka Nejvyšší soud ponechal bez povšimnutí.

Porušil tak jeho právo na spravedlivý proces podle čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud podle § 42 odst.

4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Účastníci 1) a 2) se omezili na odkaz na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. zamítnuta, vedlejší účastníci 3), 4) a 5) byli obesláni, avšak písemnosti si v úložní lhůtě nevyzvedli.

Protože obdržená vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti ani argumentaci, nepovažoval Ústavní soud za účelné posílat je stěžovateli na vědomí k případné replice.

Ústavní soud se nepokusil vedlejším účastníkům doručit výzvu k vyjádření opakovaně, neboť to vzhledem k výsledku řízení nepovažoval za účelné.

Obec Nespeky se postavení vedlejšího účastníka vzdala.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily otázku splnění podmínky protiprávního zvýhodnění vedlejšího účastníka V.

L., a domáhá se přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů týkajících se existence či neexistence pravomocného rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a postupu při přidělování pozemku či platby za ně.

V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu.

V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn.

III.

ÚS 31/97 , uveřejněný jako nález č.

66, sv.

8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva, ani na hodnocení výsledků důkazního řízení před obecnými soudy sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny a v souladu s příslušnými procesními předpisy postupovaly.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu je zřejmé, že se zabývaly všemi argumenty stěžovatele uplatněnými v opravných prostředcích a nyní i v ústavní stížnosti a že je podrobně a přesvědčivě vyvrátily.

Ústavní soud na právním názoru obecných soudů neshledává nic, co by jej nečinilo ústavně konformním.

Stěžovatel vytýká obecným soudům mimo jiné, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání neposoudily z úřední povinnosti jako paakt, přehlíží však, že Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval, neboť odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž o paakt jde zejména tehdy, nebyl-li správní akt vydán v mezích pravomoci správního orgánu.

Již z tohoto vymezení je zřejmé, že stěžovatel nemohl být úspěšný, zakládal-li argument o paaktu na údajném nedostatku jeho doručení.

Stěžovatel tedy skutečně ústavní stížností brojí proti způsobu hodnocení důkazů a závěrů, které z nich obecné soudy dovodily.

Tento závěr platí i pro otázku platby za trvalé oplocení, porosty a studnu a pro otázku výběru mezi uchazeči o pozemky.

Ústavní soud přitom neshledal, že by mezi skutkovými zjištěními a z nich obecnými soudy vyvozenými právními závěry panoval nějaký extrémní rozpor.

Naopak, Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že závěry odvolacího soudu obsahu soudního spisu neodporují.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2005 Jan Musil předseda senátu