Entscheidungsdetail

II.ÚS 634/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.634.04
Datum: 10.06.2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 634/04 ze dne 6. 10. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl ve věci ústavní stížnosti EXIMO Trading, spol. s r. o., se sídlem Na Hačkách 598/5, Plzeň, právně zastoupeného JUDr.

Ing.

Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská 136, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.

2004, sp. zn.

26 Cdo 1042/2004 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.

12.

2003, sp. zn.

13 Co 672/2003, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10.

11.

2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12.

2003, sp. zn.

3 C 11/2003, byla vedlejšímu účastníkovi řízení P.

P. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 32 000 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 16 000 Kč od 1.

2000 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 16 000 od 1.

2000 do zaplacení.

Ve zbytku žaloby týkající se úroků ve výši 2 % z částek 16 000 Kč byla žaloba zamítnuta.

Současně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 1 280 Kč.

Na základě odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. týkající se částky 16 000 Kč potvrdil, v části týkající se dalších 16 000 Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá.

Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27.

2004.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výrokům II. a III., podal stěžovatel (žalobce) dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst.

1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 30.

2004, sp. zn.

26 Cdo 1042/2004, odmítl jako nepřípustné s tím, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného dvěma samostatnými výroky.

V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že výrokem I. byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v části týkající se 16 000 Kč.

Výrokem II. byl změněn tak, že se žaloba týkající se dalších 16 000 Kč zamítá.

V řízení o nároku obsahujícím dělitelné plnění tedy došlo k rozštěpení uplatněného práva na dva nároky a dovolatel brojí pouze proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, ohledně něhož by mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst.

1 písm. a) o. s. ř.

Bylo-li však tímto rozsudkem rozhodnuto o částce nepřevyšující 20 000 Kč, nelze dovodit přípustnost dovolání z ust. § 237 odst.

1 písm. a) o. s. ř. , neboť ust. § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř. to vylučuje.

Usnesení Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 16.

2004.

V ústavní stížnosti stěžovatel požaduje zrušení jak rozsudku Krajského soudu v Plzni, tak usnesení Nejvyššího soudu.

Argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje pouze proti rozsudku odvolacího soudu, a stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný uplatnil námitku promlčení pouze proto, že stěžovatel v petitu své žaloby uvedl omylem, že požaduje zaplacení dlužného nájemného za druhé pololetí roku 1999 a první pololetí roku 2000, ačkoliv měl v úmyslu žalovat nezaplacené nájemné za první a druhé pololetí roku 2000.

V petitu však uvedl, že požaduje příslušenství z částky 16 000 Kč za období od 1.

2000 do zaplacení a z částky 16 000 Kč od 1.

2000 do zaplacení.

Soudy se však tímto rozporem v žalobě vůbec nezabývaly a stěžovatele nepoučily o vadě podání dle § 43 o. s. ř.

Tím podle jeho přesvědčení zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 72 odst.

4 cit. zákona pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V daném případě sice byl mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný, avšak nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.), ale proto, že jej nepřipouští samotný občanský soudní řád.

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení ve věci samé upravuje § 237 odst.

1 o. s. ř.

V odst.

2 však stanoví výjimku, že dovolání není podle odst.

1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případech uvedených v § 237 odst.

2 o. s. ř. není tedy dovolání přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v § 237 odst.

1 o. s. ř. byly jinak splněny.

Ústavní soud ve smyslu výše cit. ustanovení přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné a dospěl k závěru, že je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a že jím nebylo porušeno stěžovatelem namítané ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

Z tohoto důvodu by se měla lhůta pro podání ústavní stížnosti počítat od doručení usnesení odvolacího, tj.

Krajského soudu v Plzni, nikoli od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

2005.

Ústavní soud však z napadeného rozsudku krajského soudu zjistil, že soud v poučení nesprávně uvedl, že proti tomuto rozsudku je dovolání k Nejvyššímu soudu přípustné.

Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost jako opožděnou, neboť jako orgán ochrany ústavnosti nemůže přičítat k tíži stěžovatele nesprávné poučení obecného soudu o přípustnosti dovolání.

Proto se Ústavní soud zabýval i námitkou stěžovatele týkající se poučovací povinnosti soudu podle § 43 o. s. ř. a z tohoto hlediska přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16.

12.

2003, sp. zn.

13 Co 672/2003.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 vyzve předseda senátu účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno.

Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Podání je nesprávné i tehdy, jestliže sice obsahuje přesné, určité a srozumitelné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor [(např. tehdy, nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto) viz.

Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání].

Poučovací povinnost podle § 43 odst.

1 věty druhé však nelze vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, neboť pak by již nešlo o odstranění vad podání, které brání projednání a rozhodnutí věci, nýbrž o návod, jak by měl účastník postupovat, aby byl ve věci úspěšný.

Takový postup by byl v rozporu s rovným postavením účastníků v občanském soudním řízení.

V daném případě soud I. stupně vydal ve věci platební rozkaz odpovídající petitu žaloby, tj. uložil povinnost žalovanému zaplatit stěžovateli pohledávku v celkové výši 32 000 Kč, a to s 10 % úrokem od 1.

2000 do zaplacení z částky 16 000 Kč a s 10 % úrokem od 1.

2000 do zaplacení z částky 16 000 Kč.

Protože žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor, bylo k projednání a rozhodnutí ve věci nařízeno jednání.

Jednání se konalo dne 12.

2003 v nepřítomnosti žalovaného a téhož dne byl vyhlášen rozsudek, který opět vycházel z petitu žaloby.

Až v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně uplatnil žalovaný námitku promlčení nároku za druhé pololetí roku 1999.

Odvolací soud odvolání poslal stěžovateli k vyjádření, ten se však nevyjádřil.

Při jednání dne 16.

12.

2003 se stěžovatel k námitce promlčení rovněž nevyjádřil.

Odvolací soud námitku promlčení projednal, neboť námitku promlčení lze vznést kdykoli za řízení, a to až do jeho pravomocného skončení (viz rozhodnutí NS ČR Jc 213/2003 29 Odo 162/2003) s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.).

V daném případě vycházel odvolací soud ze smlouvy o pronájmu stavební parcely č.

21 s bývalou dílnou ze dne 4.

1997, předloženou žalobcem.

Zde byla lhůta splatnosti nájemného stanovena tak, že nájemné je splatné pololetně, a to vždy nejpozději do 30.

7. daného roku a do 30.

1. daného roku.

Námitku stěžovatele týkající se porušení ustanovení § 43 odst.

1 o. s. ř. nelze za dané situace přijmout.

Žaloba na zaplacení částky 32 000 Kč z titulu nájemného je sepsána velmi stručně, a rozpor mezi tvrzenými skutečnostmi a petitem žaloby by soud mohl zjistit pouze v případě, že by přezkoumal způsob placení nájemného uvedený ve smlouvě.

Takový postup soudu však ve fázi přípravy řízení možný není a mohl by být kvalifikován jako porušení rovnosti stran řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005 Jiří Nykodým předseda senátu Za správnost vyhotovení: E.

Kameníková Ref.

Doručit do vlastních rukou - advokát stěžovatele 2x - Krajský soud v Plzni - Nejvyšší soud ČR Vrátit spis 3 C 11/2003 Okresnímu soudu Plzeň-jih přílohy nechat ve spisu založit