Entscheidungsdetail

II.ÚS 582/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.582.04
Datum: 13. 1. 2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 582/04 ze dne 13. 1. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu II.ÚS 582/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Nykodýma a soudců JUDr.

PhDr.

Stanislava Balíka a JUDr.

Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J.

P., zastoupeného JUDr.

Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.

2004, sp. zn.

11 Tvo 27/2004, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.

2004, sp. zn.

9 To 45/2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, t a k t o: Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení 36 odst.

1 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.

10.

2003, sp. zn.

20 T 41/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.

1 a odst.

4 zák. č.

140/191 Sb., trestní zákon, v platném znění (dále jen tr. z."), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti podle § 49 odst.

1 tr. z. v trvání pěti let.

Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí odvolal.

Vrchní soud v Praze, který měl o odvolání rozhodnout, nařídil na den 2.

2004 veřejné zasedání.

Dne 26.

2004 byla soudu doručena žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů.

Vzhledem k neurčitosti lékařské zprávy, která byla k žádosti přiložena, požádal soud telefonicky lékaře o její upřesnění, na základě něhož dospěl k závěru, že žádost o odročení veřejného zasedání je přinejmenším předčasná, a proto jí nevyhověl.

Obhájce stěžovatele o tom zpravil faxovou zprávou dne 27.

2004 a upozornil jej, že pokud stěžovatel veřejné zasedání odvolacího soudu zmaří, bude jeho zdravotní stav přezkoumán znalcem z příslušného oboru.

Pokud bude zjištěno, že se stěžovatel zasedání zúčastnit mohl, a jednal tedy způsobem předpokládaným ustanovením § 67 písm. a) zák. č.

141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."), bude soud postupovat podle § 68 tr. ř.

Stěžovatel na to reagoval "námitkou podjatosti" (návrhem na vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho věci) vůči předsedovi senátu JUDr.

Miroslavu Pavrovskému.

Uvedený návrh neshledal vrchní soud napadeným rozhodnutím za důvodný.

Konstatoval, že důvody vyloučení soudce podle ustanovení § 30 odst.

1 tr. ř. mohou být jen výsledkem osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné.

Stěžovatel však podjatost předsedy senátu dovozuje pouze z jeho reakce na nedostatečně podloženou žádost o odročení veřejného zasedání.

Postup předsedy senátu pak soud shledal souladným ze zásadami koncentrace a rychlosti řízení i s trestním řádem a Listinou.

Stěžovatel tedy nebyl nucen ke vzdání se svých ústavně zaručených práv (účasti na veřejném zasedání).

Byl pouze varován, že zjištěné podvodné jednání bude "sankcionováno".

Vzhledem k tomu, že se předseda senátu JUDr.

P. necítí být v dané věci podjatý pro poměr k projednávané věci, ke stěžovateli, ani k dalším osobám uvedeným v ustanovení § 30 odst.

1 tr. ř., a v úvahu nepřipadají ani skutečnosti uvedené v § 30 odst.

2 a odst.

3 tr. ř., vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že předseda senátu JUDr.

Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené Vrchním soudem v Praze pod sp. zn.

9 To 45/2004.

Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel stížností k Nejvyššímu soudu ČR, který ji usnesením ze dne 27.

2004, sp. zn.

11 Tvo 27/2004, zamítl.

V odůvodnění konstatoval, že v průběhu řízení nebylo ze strany JUDr.

Pavrovského zjištěno nic, co by svědčilo o jeho podjatosti a vyloučení z dalších úkonů trestního řízení.

Důvody, v nichž spatřuje podjatost soudce stěžovatel, nemohou samy o sobě vést ke zpochybnění jeho nestrannosti.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti.

Stěžovatel podle svého tvrzení považuje podjatost především za psychickou kategorii.

Její existenci lze posoudit především z učiněných projevů.

Podmínka ustanovení § 30 odst.

1 tr. ř. byla naplněna, neboť podle stěžovatele lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce.

Stěžovatel zdůrazňuje objektivní hledisko, jež je nutné vzít v úvahu při rozhodování.

Nelze vycházet jen z pochybností o poměru soudců k projednávané věci, nebo osobám, jichž se úkon dotýká, ale je nutné zohlednit i hmotněprávní rozbor skutečností, které k uvedeným pochybnostem vedly.

V projednávaném případě došlo ke konfliktu mezi předsedou senátu a navrhovatelem, který je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby o věci rozhodoval někdo jiný.

Podjatost nutno spatřovat v tom, že soudce zjevně dezinterpretoval stanovisko ošetřujícího lékaře v neprospěch stěžovatele.

Považoval-li omluvu stěžovatele a priori a bez dalšího za nedostatečnou a nevěrohodnou, jde o jasné vyjádření jeho postoje k osobě stěžovatele.

Byl tak na něj činěn nepřípustný nátlak, aby se vzdal práva účasti na veřejném zasedání.

Soud svým postupem upřednostnil zásadu koncentrace a rychlosti řízení před právem stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces.

Zásada objektivnosti a nestrannosti řízení vylučuje, aby bylo komukoli byť jen naznačováno, že je podezírán z nevěrohodnosti v jakémkoliv směru.

Pokud tedy v této snad okrajové záležitosti je vyslovena nedůvěra stěžovateli a je zpochybňována jeho zdravotní situace, nelze podle stěžovatele očekávat spravedlivé a nestranné posouzení věci.

Přitom jakákoliv pochybnost o nestrannosti rozhodování je důvodem pro vyloučení soudce.

Podle ustanovení § 42 odst.

4 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze se k návrhu nevyjádřil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy ČR).

Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Podle ustanovení § 30 odst.

1 tr. ř., jež bylo v projednávané věci aplikováno, je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, dle něhož předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr.

Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Postup v soudním řízení, a v tomto případě zejména výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, pokud jde o jím podávanou interpretaci ustanovení § 30 tr. ř. v tom směru, že se rozhodování o eventuálním vyloučení soudce z vykonávaní úkonů v trestním řízení musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, přičemž není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly.

Popsaný náhled je totiž zcela v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu k projednávané problematice.

Ústavní soud však též konstatoval, že k vyloučení soudce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo dalším osobám jmenovaným ustanovením § 30 odst.

1 tr. ř. dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat.

K takovému závěru v projednávaném případě zjevně nelze dospět.

Vrchní soud v napadeném rozhodnutí totiž především správně poznamenal, že v projednávaném případě vůbec neexistuje osobní vztah konkrétního soudce k osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné.

Stěžovatel pouze zpochybňuje postup JUDr.

Pavrovského v jeho věci, kterým mělo být zasaženo do jeho základních lidských práv.

Pokud by se tak snad stalo, jsou stěžovateli dostupné jiné procesní prostředky k ochraně jeho práv, zejména opravné prostředky proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Takové případné pochybení však v projednávaném případě nezakládá pochybnost, že konkrétní soudce nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k věci či osobám jmenovaným ustanovením § 30 tr. ř.

Ústavní soud vzal přitom též v úvahu, že se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly i Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a v odůvodnění svých usnesení se s nimi řádně vypořádaly (§ 134 odst.

2 tr. ř.), a proto jim nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) nic vytknout.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Neshledal proto žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2005 JUDr.

Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková