Entscheidungsdetail

II.ÚS 370/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.370.05
Datum: 10.12.2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 370/05 ze dne 12. 10. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele Č.

D., zastoupeného Mgr.

Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Dlouhá ul. č.

141, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.

2005, sp. zn.

26 Co 121/2005, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 9.

2005, čj.

12 C 40/2003-154, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a JUDr.

Č., advokátky se sídlem Zámek Dobříš čp.

1, zastoupené JUDr.

Petrem Čápem, advokátem se sídlem tamtéž, jako vedlejší účastníce řízení, t a k t o: Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, a to s odkazem na údajné porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí plyne, že prvním z nich, usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9.

2005, čj.

12 C 40/2003-154, nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků pro řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.

2004, čj.

26 Co 327/2004-121.

Soud prvého stupně zjistil, že stěžovatel je jako nezaměstnaný veden v evidenci Pracovního úřadu v Příbrami.

Je spoluvlastníkem 1/2 domu čp.

223 se stav. parc. č.

585 o výměře 491 m2 a zahradou č. parc.

586 o výměře 536 m2.

Podle názoru soudu poměry stěžovatele přiznání osvobození od soudních poplatků neodůvodňují a nadto jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, neboť si již spolu se svou matkou stěžoval na postup žalované JUDr.

Č. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) u České advokátní komory a jejich stížnosti byly zamítnuty jako nedůvodné.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.

2005, sp. zn.

26 Co 121/2005, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění zohlednil námitky stěžovatele, dle nichž je nezaměstnaný, na sociální podpoře a jeho nemovitý majetek je zatížen zástavním právem.

I přes to však dospěl ke shodnému závěru jako soud prvého stupně.

Stěžovatel je osoba v produktivním věku (ročník 1952) a pokud by vyvinul snahu, jistě by získal přiměřené zaměstnání, zvláště když žije v blízkosti Prahy, kde je dostatek pracovních příležitostí i v oborech nevyžadujících odbornou specializaci.

Dluhy stěžovatele by tuto snahu měly jen podpořit.

Ani druhá podmínka ustanovení § 138 odst.

1 věta prvá zák. č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), není splněna.

Rozhodnutím soudu prvého stupně, potvrzeným soudem odvolacím, byl zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení částky 70, 093.749,- Kč z titulu náhrady škody s tím, že došlo k promlčení nároku.

Tvrzení stěžovatele, že škoda byla způsobena úmyslně, zhodnotil soud jako účelové.

Skutečnost, že žalovaná postupovala při zastupování stěžovatele (žalobce) v trestním řízení v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu a zákona o advokacii bylo prokázáno i v řízení před Českou advokátní komorou, která projednávala stížnost stěžovatele a jeho matky.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti.

Domnívá se, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo neústavní interpretací ustanovení § 138 odst.

1 o.s.ř. oběma soudy, jejichž rozhodnutí napadá.

Na rozdíl od nich má za to, že obě podmínky obsažené v cit. ustanovení o.s.ř. jsou v jeho případě naplněny.

Pokud jde o jeho sociální a majetkové poměry, uvádí, že je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a jeho jediným příjmem jsou dávky státní sociální podpory ve výši 4.100,- Kč.

Má vyživovací povinnost k dceři Anně ve výši 800,- Kč.

Na nemovitosti, jejímž je spoluvlastníkem, vázne zástavní právo a je předmětem cca.

4 exekucí a výkonů rozhodnutí, které přesahují hodnotu jeho spoluvlastnického podílu.

Hodnotu této nemovitosti soudy navíc ani nezjišťovaly.

Konečně poukazuje i na své dluhy ve výši téměř 1 mil.

Kč.

Ani druhou z podmínek nepovažuje za nenaplněnou.

Jeho obrana práv v dovolacím řízení není zjevně bezúspěšná či svévolná.

V dovolání poukazuje na procesní vady, jimiž trpí rozhodnutí odvolacího soudu, a které mají za následek nepřezkoumatelnost a nesprávnost napadeného rozhodnutí.

Již v řízení před soudem prvého stupně totiž navrhoval provedení důkazů k vyvrácení námitky promlčení.

Uvedený soud však tyto návrhy zamítl a řádně toto své rozhodnutí neodůvodnil.

Pokud za dané situace obecné soudy nevyhověly jeho návrhu podle § 138 odst.

1 o.s.ř., došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a k porušení zásady rovnosti účastníků.

Podle ustanovení § 42 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Praze a Okresní soud v Příbrami, a vedlejší účastnici řízení, JUDr.

Č., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Praze a Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření označuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Důvody, které vedly obecné soudy k napadeným rozhodnutím, jsou zcela v souladu se zákonem.

Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu dle níž rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků spadá do rozhodovací sféry obecných soudů a k porušení ústavně zaručených práv by došlo pouze při svévolném výkladu zákona.

K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Ústavní stížnost není důvodná.

Jejím jádrem je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů.

Stěžovatel odmítá jejich interpretaci a aplikaci ustanovení § 138 odst.

1, věta první, o.s.ř., přičemž opakuje argumentaci, kterou již v řízení před nimi uplatil, a domnívá se, že obecné soudy rozhodné skutečnosti nesprávně posoudily.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

Podle ustanovení § 138 odst.

1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal.

Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek.

Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti.

Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 či

IV. ÚS 464/01

aj.). Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly důvody, které stěžovatel uplatnil v žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, aby ve věci mohly rozhodnout. Svá rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí tak zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo stěžovatele na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. října 2005 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu