Entscheidungsdetail

II.ÚS 251/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.251.05
Datum: 21. 6. 2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 251/05 ze dne 21. 6. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. T., zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Hodoníně, Národní tř. 71, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp.zn. 38 Co 422/2004, ze dne 9. 12. 2004 a Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. 11 P 154/2002, ze dne 26. 3. 2004, za účasti Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl v řízení o úpravu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému M. a o úpravu styku otce s nezletilým změněn rozsudek soudu prvého stupně v odvoláním napadeném výroku II tak, že po dobu 3 měsíců po právní moci rozsudku je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v době od 15.00 hod do 17.00 hod, v období následujícím je otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v sudém týdnu v kalendářním roce v době v době od 10.00 hod do 17.00 hod a každý sudý rok dne 26.

12. v tomtéž časovém rozmezí.

Byly také určeny podmínky pro předávání dítěte, potvrzen výrok III. o nákladech řízení a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudkem soudu prvého stupně, jehož zrušení stěžovatelka rovněž požaduje, byl výrokem I. nezletilý svěřen do výchovy matce a otci bylo uloženo platit výživné.

Dle odvoláním napadeného výroku II. byl otec oprávněn se s nezletilým stýkat každou neděli v době od 15.00 hod do 17.00 hod, a to za přítomnosti matky.

Dále byly stanoveny podmínky pro předávání dítěte a rozhodnuto o nákladech řízení.

Stěžovatelka, která v řízení požadovala vyslovení zákazu styku otce s nezletilým, navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru dětské psychologie k zjištění, zda styk nezletilého s otcem může nezletilému způsobit újmu na zdraví.

Stěžovatelka uváděla, že po rozchodu s otcem trpěla psychickými potížemi, které dle jejího názoru byly vyvolány chováním otce dítěte a po styku syna s otcem pozorovala, že dítě je plačtivé a nervózní a důvodně se proto domnívá, že styk s otcem synovi neprospívá.

Porušení svých práv, vyplývajících z uvedených článků Listiny a Úmluvy, spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy neprovedly jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení negativního vlivu styku otce s dítětem, aniž by toto nevyhovění jakýmkoliv způsobem odůvodnily.

V tomto směru stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nález sp. zn.

III.

ÚS 61/94 .

Dále stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů konstatovaly dobrý vztah otce k nezletilému, přičemž se spokojily s jeho tvrzením uvedeným při jednání, aniž je ověřovaly.

Naopak tvrzení stěžovatelky o skutečných důvodech, proč se otec domáhá styku s nezletilým, vzaly soudy za účelové, aniž uvedly, na základě jakých skutečností k tomuto závěru došly.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí, v němž je uvedeno, proč považoval důkaz znaleckým posudkem za nadbytečný a proč nebyl proveden.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn.

11 P 154/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že soudy se nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem.

Z judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn.

III.

ÚS 150/93 , sp. zn.

IV.

ÚS 185/96 , sp. zn.

II.

ÚS 213/2000 , sp. zn.

ÚS 549/2000 a další, včetně stěžovatelkou zmiňovaného rozhodnutí sp.zn.

III.ÚS 61/94 ) vyplývá, že tvz. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, či nevyložil, z jakých důvodů je neprovedl, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

95 odst.

1 Ústavy).

Ústavní soud konstatuje, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně zřejmé, že krajský soud se s důkazním návrhem stěžovatelky vypořádal, když uvedl, že má shodně se soudem prvého stupně za to, že návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru dětské psychologie je nadbytečný, protože poškozování nezletilého v souvislosti se stykem s otcem bylo matkou spatřováno v negativním dopadu jejích psychických potíží na atmosféru v rodině a nezletilého a nikoliv v negativním vztahu otce k nezletilému.

V projednávané věci obecné soudy přihlédly k tomu, že otec od ukončení soužití s matkou nezletilého projevoval trvalý zájem o styk se synem a pokud mu v tom nebylo matkou nezletilého zabráněno, navštěvoval syna v domě jejích rodičů.

Z dokazování a výslechu svědků včetně rodičů stěžovatelky nevyplynulo, že by se otec k nezletilému choval nevhodně či dokonce způsobem, který by nějak dítě ohrožoval, ale naopak se dítěti při návštěvách odpovídajícím způsobem věnoval.

Za této situace obecné soudy vzaly za prokázané a přirozené jeho tvrzení, že má o syna opravdový zájem, má k němu citový vztah a jeho odloučením trpí.

Naopak stěžovatelka neprokázala, že by nezletilý byl kontaktem s otcem nějak traumatizován, ale jako důvod k žádosti o zákaz styku uváděla, že přítomnost otce nezletilého v ní vyvolává obavy a vede k psychickým obtížím, které sice již odezněly (v současné době není v psychiatrické péči), ale má obavu z jejich obnovení, což by se negativně odrazilo na nezletilém, který je na ni silně fixován.

Dále pouze uváděla, že nezletilý má svou rodinu (prarodiče ze strany matky), matka uvažuje o sňatku s přítelem a ingerence otce by mohla zázemí nezletilého narušit.

Domnívá se, že otec předstírá zájem o syna, aby jí působil potíže.

Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byly zjištěny skutečnosti opravňující soudy k rozhodnutí o tom, komu z rodičů bude nezletilý syn svěřen do výchovy a jak bude upraven styk otce s nezletilým.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit, provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.

Povinností soudu přitom není provést všechny důkazy, které účastník navrhl, je však povinen odmítnutí důkazu odůvodnit.

Jak tedy Ústavní soud ověřil, dokazování v projednávané věci bylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a principy Listiny.

Obecné soudy v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů uvěřily tvrzení účastníků řízení, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Za dostatečné lze považovat i odůvodnění závěru krajského soudu ohledně nadbytečnosti provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie.

Opodstatněnost tohoto závěru je zřejmá i z celého průběhu řízení a skutečností vyplývajících z dalších provedených důkazů, z nichž jednoznačně vyplynulo, že je v zájmu nezletilého syna udržovat a rozvíjet citový kontakt s otcem, přičemž konflikty mezi matkou a otcem a obava matky se setkání s otcem nemohou být řešeny formou zákazu styku otce se synem.

Ústavní soud proto neshledal stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl.

36 Listiny a čl.

6 Úmluvy, neboť stěžovatelce nebylo upřeno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2005 Jiří Nykodým předseda senátu