Entscheidungsdetail

II.ÚS 124/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.124.04
Datum: 26. 4. 2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 124/04 ze dne 26. 4. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu II.ÚS 124/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., právně zastoupeného JUDr. V. K., směřujícímu proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003 ve věci sp. zn. 7 To 142/02, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, ve věci sp.zn. 56 T 23/2000,

takto :

Návrh se odmítá .

Odůvodnění

Včas podaným návrhem, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 1.

2004 a posléze doplněn dne 25.

10.

2004 a který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že rozhodnutími i postupem soudů v průběhu celého trestního stíhání byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl.

8 odst.

2, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3, čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl.

95 odst.1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl.

6 odst.1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva").

Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku, tedy přerušil výkon trestu odnětí svobody, uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.

2002 ve věci sp. zn.

56 T 23/2003.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v řízení jako celku nebyla splněna kritéria spravedlivého procesu, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zásada presumpce neviny, jakož i právo na zákonného soudce.

Městský soud dle jeho názoru nepostupoval dle § 2 odst.

5 věta prvá trestního řádu ve spojení s § 264 odst.

1 trestního řádu, když po vrácení věci k novému projednání nezjistil stav v rozsahu, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti a neprovedl doplnění a úkony nařízené odvolacím soudem.

Současně však podle jeho mínění nepostupoval ani v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle § 2 odst.

6 trestního řádu, když význam některých důkazů přecenil a význam jiných zpochybnil či přímo opominul.

Městský soud nashromáždil podle stěžovatele důkazy z vlastní iniciativy a nesprávně je interpretoval, především pokud jde o věrohodnost výpovědi korunního svědka J.

Dle názoru stěžovatele skutek, za jehož spáchání byl uznán vinným, je neurčitě vymezen a postrádá všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, čímž nesplňuje kogentní požadavky § 120 odst.

3 trestního řádu.

Nedostatečně dokázáno bylo jak zavinění stěžovatele, tak jeho zištný úmysl.

Odvolací soud nepřezkoumal dle jeho mínění zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku spolu se správností předcházejícího řízení v souladu s § 254 odst.

1 trestního řádu, ani se náležitě nevypořádal s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování.

Dále pak má stěžovatel za to, že dovolací soud důvody stěžovatele nepřípustně zredukoval na drobné vady rozsudku bez vlivu na zákonnost dovoláním napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisové dokumentace Ústavní soud zjistil následující.

Dne 17.

11.

1999 byl stěžovatel obviněn jako organizátor vraždy podle § 10 odst.

1 písm. a) ve spojení s § 219 odst.

1 a odst.

2 písm. f) trestního zákona, ve znění účinném od 1.

1994 do 1.

1995.

Po předběžném projednání obžaloby, která se vztahovala celkem na osm obžalovaných, byla věc pro nedostatečné objasnění a vady přípravného řízení vrácena k došetření, po jehož provedení Městský soud v Praze rozhodl ve věci odsuzujícím rozsudkem ze dne 16.

2001 ve věci sp. zn.

53 T 23/2000.

Zmíněného trestného činu se měl dopustit stěžovatel tím, že se společně s dalšími odsouzenými podílel na usmrcení poškozeného L.

H., a to tím způsobem, že v prosinci 1994 kontaktoval odsouzeného J.

V. s požadavkem na usmrcení poškozeného z důvodu obohacení se na majetku poškozeného.

Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal k Vrchnímu soudu v Praze.

Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 23.

10.

2001 ve věci sp. zn.

7 To 126/01 zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Městský soud v Praze nově rozhodl rozsudkem ze dne 24.

2002 ve věci sp.zn.

56 T 23/2000 a shledal stěžovatele vinným návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst.

1 písm. b) ve spojení s § 219 odst.

1 a odst.

2 písm.f) trestního zákona ve znění účinném od 1.

1994 do 1.

1995.

Stěžovatel tomuto rozsudku vytkl v odvolání nesprávnost a nezákonnost, neúplnost, nejasnost a nesrozumitelnost skutkových zjištění, dále rozpor postupu soudu s § 2 odst.

5 a 6 trestního řádu.

Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13.

2003 ve věci sp. zn.

7 To 142/02 zamítnuto.

Podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 4.

12.

2003 ve věci sp.zn.

7 Tdo 1229/2003.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje v souladu se svou ustálenou judikaturou, že není součástí soustavy obecných soudů, ale v souladu s čl.

83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Pokud při hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práv garantovaných normami ústavního pořádku, nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.

1999 ve věci sp. zn.

ÚS 425/97 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č.

42, str.

305 a násl.; či nález Ústavního soudu ze dne 25.

1997 ve věci sp. zn.

II.

ÚS 341/96 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

8, nález č.

84, str.

281 a násl.).

V této souvislosti odkazuje Ústavní soud i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např.

Barbera, Messegué a Jabardo v.

Španělsko, 1988, srov.

Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str.

242 a násl.).

Zásadní námitka stěžovatele spočívá v argumentu, že proces dokazování před soudem první instance neproběhl způsobem odpovídajícím zákonu, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

K námitce, že soudy nehodnotily správně důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, jak byly provedeny již před soudem prvního stupně a které jsou podle stěžovatele v rozporu se skutkovými zjištěními citovanými v rozsudku, je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst.

6 a § 125 trestního řádu.

Ústavní soud zkoumal, zda před obecnými soudy došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu, že nebyla respektována kritéria uvedených ustanovení trestního řádu.

V dané věci však nebylo zjištěno nic, co by porušení uvedeného principu nasvědčovalo.

Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů.

Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů.

Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

Navíc při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné (tak srov. již citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

ÚS 425/97 ).

Vrchní soud v Praze po podání odvolání proti prvnímu meritornímu rozhodnutí stanovil požadavky na doplnění dokazování před soudem prvního stupně, neboť se ztotožnil s námitkami odvolatelů o nedostatcích zjišťování skutkového stavu.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že požadovaný standard dokazování nebyl naplněn a že soudy neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování.

Jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu ze dne 24.

2004 ve věci sp. zn.

ÚS 733/01 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č.

26, str.

239 a násl.) či v nálezu ze dne 30.

2004 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 570/03 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č.

91, str.

377 a násl.), neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného obsahu odůvodnění lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.

Městský soud v Praze připustil návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, byly-li racionální a slibovaly-li objasnění dalších důležitých skutečností.

Naopak odmítnuty byly návrhy, které by vedly k objasnění věci v širším rozsahu, než bylo pro účely tohoto trestního řízení potřebné, stejně jako návrhy na provedení důkazů, které již byly před městským soudem provedeny.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené nedospěl k názoru, že by postup obou soudů nebyl v souladu s § 2 odst.

5 trestního řádu.

Podle tohoto ustanovení jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a za tím účelem provést dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

Ačkoli v řízení před soudem mohou jak státní zástupce, tak obžalovaný navrhovat důkazy, je to právě soud, který je ze zákona povinen v souladu se zásadou vyšetřovací z vlastní iniciativy zajistit provedení důkazů v takovém rozsahu, aby byl zajištěn standard potřebný pro spravedlivé a nestranné rozhodnutí věci.

V postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, k němuž by mělo dojít porušením § 2 odst.

6 trestního řádu.

Pokud jde o postoj stěžovatele, že byl usvědčen toliko na základě výpovědi J.

V., konstatuje Ústavní soud následující.

Zejména v situacích, kdy stojí při objasňování skutkového stavu "tvrzení proti tvrzení", kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jsou na soud kladeny zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 31.

2002 ve věci sp. zn.

III.

ÚS 532/01 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č.

10, str.

69 a násl.).

Důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu musí být věnována mimořádná pozornost a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen a pokud možno doplněn jinými, nepřímými důkazy.

Taková povinnost vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst.

4 a 5 trestního řádu; srov. k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 17.

2004 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 37/03 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č.

81, str.

285 a násl.).

Stěžovatel opakovaně namítal, že jeho obvinění je založeno toliko na výpovědi J.

V., která je lživá, založená na jeho osobní motivaci a ovlivněná jeho dlouhodobou spoluprací s policií.

V této souvislosti došel Ústavní soud k názoru, že soudy učinily vše potřebné za účelem objasnění duševního stavu, osobnostní struktury odsouzeného V.

Otázkou správnosti a zákonnosti znaleckých posudků se zevrubně zabýval i odvolací soud.

Z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že obecná věrohodnost svědka J.

V. není narušena, nebyly u něj zjištěny faktory např. chorobného charakteru, které by jej jako svědka diskvalifikovaly a znemožnily mu podat pravdivou výpověď.

Městský soud v Praze hodnotil výpovědi odsouzeného podávané v jednotlivých fázích trestního řízení a také výpověď, kterou podal v procesním postavení svědka.

Objektivně poukázal na některé nepodstatné rozpory, nicméně v zásadních markantech shledal jeho výpověď konzistentní.

Ani z výpovědí pracovníků kriminální služby, kteří byli s odsouzeným J.

V. postupně v kontaktu, nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo, že postup proti stěžovateli byl záměrně provokován a neregulérními praktikami policie manipulován.

Žádné zjištění Ústavního soudu tedy ani v této oblasti nenasvědčuje skutečnosti, že by postupem soudů došlo k protiústavnímu zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod a k porušení práva na spravedlivý proces jako celku.

Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to i formou potřebných znaleckých posudků.

Stěžovatel ve své stížnosti pouze opakuje tvrzení přednesená již před obecnými soudy a uvádí námitky, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, částečně pak i v dovolání.

Tímto staví Ústavní soud nepřípustně do pozice čtvrté soudní instance, která mu nepřísluší, neboť není součástí soustavy obecných soudů.

Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy (srov. k tomu již zmíněný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 570/03 ).

Vzhledem k shora uvedeným skutečnostem se dle názoru Ústavního soudu vypořádal odvolací soud se vznesenými námitkami v rámci odvolacího řízení zcela v souladu s § 254 odst.1 trestního řádu, čímž dostál svému závazku na poskytnutí řádné soudní ochrany v rámci spravedlivého soudního procesu.

Další námitky stěžovatele směřovaly proti absenci všech zákonných znaků skutkové podstaty ve vymezení trestného činu, pro který byl uznán vinným.

Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že kvalifikace trestného činu dle ustanovení § 219 odst.

2 písm. f) trestního zákona neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 120 odst.

3 trestního řádu.

Dále stěžovatel namítal, že dovolací soud jím uplatněné důvody nepřípustně zredukoval na drobné vady rozsudku, které jsou bez vlivu na zákonnost rozhodnutí samotného a konečně, že podnětem ke stížnosti pro porušení zákona se žádný kompetentní orgán pro časovou tíseň vůbec nezabýval.

Jelikož byla v minulosti před Ústavním soudem z podnětu stěžovatele zahájena samostatná řízení, v nichž se Ústavní soud těmito námitkami zabýval a o podaných návrzích rozhodl, nezabýval se Ústavní soud v tomto řízení uvedenými námitkami věcně.

Na těchto námitkách nelze založit odůvodněnost ústavní stížnosti, neboť již byly projednány a platí pro ně tedy překážka věci rozhodnuté, jež zakládá nepřípustnost návrhu ve smyslu § 35 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Z hlediska věcného proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 25.

11.

2004 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 65/04 , a usnesení ze dne 13.

2005 ve věci sp. zn.

ÚS 527/03 .

Doplnění návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti nemůže pohled Ústavního soudu na celé posouzení dané problematiky změnit.

Stěžovatel v něm uvádí, že ze soudního spisu nebo jeho příloh zjistil další, pro něj dosud neznámé důkazy, které měly obecné soudy k dispozici, ale pro objasnění věci bezdůvodně nepoužily.

Ústavní soud tuto argumentaci pokládá za irelevantní.

Nejedná se o skutečnosti nové, které by zakládaly například stěžovatelovo právo na obnovu řízení, ale o skutečnosti, jež byly po celou dobu řízení součástí spisové dokumentace.

Účastníci řízení mají dle § 65 odst.

1 trestního řádu právo nahlížet do spisů, činit si z něj výpisky, poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí.

V souladu s § 89 trestního řádu je každá ze stran oprávněna důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.

Po provedení všech důkazů je předseda senátu dle dikce § 215 odst.

4 trestního řádu povinen se přesvědčit, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování.

Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel této možnosti nevyužil v rámci řízení před soudy obecnými, které jsou apriori povolány k posouzení veškerých okolností a souvislostí případu, a kde je mu toto právo zákonem přiznáno, není důvodu se těmito námitkami zabývat na ústavní úrovni.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Poněvadž byla ústavní stížnost odmítnuta a návrh na odklad napadaných rozhodnutí sdílí v tomto případě osud ústavní stížnosti, Ústavní soud se podaným návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2005 JUDr.

Jiří Nykodým předseda senátu