Entscheidungsdetail

I.ÚS 777/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.777.04
Datum: 10.06.2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 777/04 ze dne 6. 10. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.M., zastoupeného advokátem JUDr.

M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.

2004, čj.

28 Cdo 862/2004 - 183, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.

10.

2003, sp. zn.

29 Co 183/2003, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Stěžovatel v roce 1977 emigroval z tehdejší ČSSR do Š. a v roce 1978 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 mj. rozsudek o propadnutí stěžovatelova majetku - 1/6 nemovitostí, v ústavní stížnosti blíže specifikovaných.

Tento spoluvlastnický podíl byl později prodán stěžovatelově sestře L.S.

Po návratu z emigrace stěžovatel vyzval svou sestru, ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, k vydání uvedené 1/6 nemovitostí, protože tento podíl na nemovitostech od státu nabyla, podle jeho názoru, protiprávním zvýhodněním a tím, že se aktivně podílela na jeho trestním stíhání.

Soudy obou stupňů některé jím navrhované důkazy neprovedly.

Důkazy pak hodnotily v rozporu s ustanovením § 132 OSŘ.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje stěžovatel za rozporné s OSŘ, protože rozhodnutí obecných soudů měla po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel je toho názoru, že bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo zakotvené v hlavě páté Listiny domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

V souladu s ustanovením § 42 odst.

3, 4 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.

Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, obsah spisu a především na usnesení Nejvyššího soudu ČR a dovodil, že ústavní práva stěžovatele nebyla porušena.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že v daném případě šlo o dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ČR zkoumal, ve smyslu § 237 odst.

1 písm. c) a odst.

3 OSŘ, zda v rozhodnutí byla řešena právní otázka, která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, popř. právní otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Žádný z těchto zákonných předpokladů shledán nebyl, proto nebylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam.

Ze spisu sp. zn.

16 C 156/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 12.

1997 obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na uložení povinnosti žalované L.S. uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci.

Obvodní soud konstatoval, že ideální 1/6 předmětných nemovitostí připadla státu podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30.

11.

1978, sp. zn.

2 7 180/78 (správně: 2 T 180/78), kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku.

Stěžovatel byl, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4.

10.

1990, sp. zn.

1 Rt 118/90, rehabilitován podle zákona č.

119/1990 Sb.

Ve lhůtě dané zákonem vyzval žalovanou k vydání ideální 1/6 předmětných nemovitostí, které dříve vlastnil a jež žalovaná od státu odkoupila v roce 1981.

Protože žalovaná výzvě nevyhověla, obrátil se na obvodní soud, který jeho žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že žalovaná není, ve smyslu § 4 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., povinnou osobou.

Městský soud rozsudkem ze dne 18.

3 1998, sp. zn.

23 Co 3/98, rozsudek obvodního soudu potvrdil s odůvodněním, že bylo spolehlivě doloženo, že na straně žalované k protiprávnímu zvýhodnění nedošlo.

Stejně tak nebylo doloženo, že by žalovaná získala předmětnou část nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Odvolací soud proto považoval za nadbytečné doplňovat řízení výslechem sestry účastníků M.R. a připojením spisů MP.

Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu ústavní stížností, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 11.

2001, sp. zn.

ÚS 307/98 .

V nálezu konstatoval, že v souzené věci nelze - z doposud provedeného dokazování - zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu.

Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování v naznačeném směru doplnit.

Městský soud usnesením ze dne 4.

10.

2001, sp. zn.

16 Co 359/2001, zrušil rozsudek Obvodního soudu ze dne 12.

1997, čj.

16 C 156/95 - 39, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V průběhu řízení žalovaná L.S. dne 27.

1999 zemřela, její dědičkou se stala L.L., takže Obvodní soud usnesením ze dne 26.

2002, čj.

16 C 137/2001 - 91, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno s L.L.

Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 23.

2003, čj.

16 C 137/2001 - 138, opět žalobu stěžovatele zamítl.

Neshledal, že by nabyvatelka L.S. (právní předchůdkyně L.L.) získala spoluvlastnický podíl na nemovitostech kupní smlouvou uzavřenou s OB, ze dne 18.

1981, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Podle výsledků znaleckého posudku ze dne 21.

10.

2002 vzal obvodní soud za prokázáno, že L.S. zaplacená kupní cena 16 141,-- Kč (za jednu ideální šestinu nemovitostí) odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a tento díl nemovitostí nezískala na základě protiprávního zvýhodnění, nýbrž jí byl nabídnut ke koupi, protože v nemovitosti bydlela.

Nebylo také prokázáno, že by se L.S. nějakým způsobem podílela na trestním stíhání žalobce pro jeho odchod do ciziny.

O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku obvodního soudu rozhodl městský soud potvrzujícím rozsudkem ze dne 21.

10.

2003, sp. zn.

29 Co 183/2003.

Doplnil dokazování výslechem svědkyně M.R., ale ani po tomto doplnění nedospěl k jinému závěru na projednávanou právní věc než soud obvodní, tj. že původní žalovaná L.S. nezískala spoluvlastnický podíl, patřící původně stěžovateli, v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24.

2004, čj.

28 Cdo 862/2004 - 183, jako nepřípustné.

Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení (dále jen "Sb. n. u.

ÚS"), sv.

1, nález č.

5, str.

41].

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy ČR).

Stěžovatel ve stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů v jeho věci měla po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud ČR podrobně, pečlivě a srozumitelně rozebral, jaké předpoklady je nutné splnit, aby rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a tyto předpoklady aplikoval na konkrétní projednávaný případ.

V tomto postupu neshledává Ústavní soud znaky ústavně nekonformní interpretace a aplikace podústavního práva, a tedy zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Stěžovatel obecným soudům prvního a druhého stupně vytkl, že některé důkazy neprovedly, ale své tvrzení dostatečně nekonkretizoval.

Ústavní soud připomíná, že ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, nálezu sp. zn.

ÚS 307/98 , konstatoval, že z doposud provedeného dokazování nelze zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu.

Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a doplnit dokazování - především stěžovatelem v řízení navrhovaným výslechem svědkyně M.R. a příslušným spisovým materiálem orgánů činných v trestním řízení.

Obvodní soud tento výslovný pokyn, obsažený v nálezu Ústavního soudu, nerespektoval a svědkyni M.R. nevyslechl (viz str.

6 rozsudku Obvodního soudu ze dne 23.

2003, čj.

16 C 137/2001 - 138).

Jeho pochybení napravil odvolací soud.

K blíže neodůvodněné námitce o neprovedení některých důkazů Ústavní soud zjistil, že při srovnání důkazních návrhů stěžovatele (čl.

79 - čl.

81 spisu) a protokolu o jednání před obvodním soudem (zejména čl.

101 a násl. spisu) a městským soudem (čl.

159) došlo k provedení téměř všech navrhovaných důkazů (především spisy SB, MP a Obvodního soudu pro Prahu 2), s výjimkou výslechu L.L., jehož relevanci pro bezpečné zjištění skutkového stavu však Ústavní soud v daném případě neshledává.

Jinými slovy řečeno, obecné soudy, v řízení proběhlém po vydání zrušovacího nálezu sp. zn.

ÚS 307/98 , splnily pokyny v nálezu obsažené.

Důkazní řízení bylo podle Ústavního soudu vedeno ústavně konformně i s přihlédnutím k novější judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení, sv.

3, str.

257; či sp. zn.

III.

ÚS 271/96 Sbírka nálezů a usnesení, sv.

7, str.

153; ).

Ani v tomto směru tedy Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelem namítaných základních ústavně zaručených práv.

K namítanému porušení čl.

11 stačí odkázat na předcházející nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 307/98 a odůvodnění obsažené na str.

Závěr zde obsažený nelze zpochybnit ani s odkazem na nejnovější judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí M. proti České republice z r.

2001, D.F.W. proti České republice z r.

2003), vztahující se k tzv. legitimnímu očekávání.

Zde se jedná o odlišný případ než ve věcech sp. zn.

ÚS 642/03 (Sbírka nálezů a usnesení, sv.

33, str.

259) nebo sp. zn.

ÚS 77/03 (Sbírka nálezů a usnesení sv.

34, str.

129), v nichž Ústavní soud zkoumal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů v řízeních před obecnými soudy, ve kterých byly projednávány jejich nároky vyplývající z restitučních předpisů.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízeních před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu