Entscheidungsdetail

I.ÚS 656/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.656.03
Datum: 02.09.2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 656/03 ze dne 9. 2. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu I.ÚS 656/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Janů a soudců JUDr.

Františka Duchoně a JUDr.

Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Holman Business Partner, s.r.o., IČ 46354549, se sídlem Baarova 395/1, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr.

L., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7.

10.

2003, č.j.

6 A 148/2002-77, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ministerstvo financí, sekce 051, Ústřední finanční a daňové ředitelství, odbor 18 - nepřímých daní (dále jen "MF") rozhodnutím ze dne 20.

2002, č.j.

184/45 864/2001, přezkoumalo odvolatelkou Holman Business Partner, v.o.s. (nyní Holman Business Partner, s.r.o.; dále jen "stěžovatelka") napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen "FŘ") ze dne 2.

2001, č.j.

1286/01-130 a odvolání zamítlo.

Citovaným rozhodnutím FŘ (poznámka: kterým bylo v rámci povoleného přezkumu změněno rozhodnutí FŘ o odvolání ze dne 11.

1998, č.j.

975/130/1998) byly zrušeny nezákonné platební výměry Finančního úřadu v Dobříši (dále jen "FÚ") ze dne 19.

1997, č.j.

16755/97/065970, č.j.

16756/97/065970 a č.j.

16757/97/065970.

Stěžovatelka následně podala správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, v níž se domáhala zrušení citovaného rozhodnutí žalovaného MF.

Ve správní žalobě namítla především neplatnost rozhodnutí MF, jakož i neplatnost všech předcházejících rozhodnutí ve věci, porušení základních zásad daňového řízení a nesprávný procesní postup odvolacího orgánu, který rozhodoval jedním rozhodnutím ve věcech několika platebních výměrů.

Stěžovatelka požadovala zrušení napadeného rozhodnutí MF ze dne 20.

2002, č.j.

184/45 864/2001, odstranění předchozích vad daňového řízení, a to včetně ověření neplatnosti rozhodnutí, která dle jejího názoru postrádala základní náležitosti.

Protože souzená věc nebyla v řízení před Vrchním soudem skončena do 31.

12.

2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č.

150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s.") postoupena Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS") k dokončení řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s.

NSS usnesením ze dne 7.

10.

2003, č.j.

6 A 148/2002-77, správní žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

NSS v odůvodnění především poukázal na ustanovení § 65 odst.

1 s.ř.s., podle něhož, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

NSS následně konstatoval, že po přezkoumání správní žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném subjektivním právu stěžovatelky; nejedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 odst.

1 s.ř.s.

NSS k tomuto závěru dospěl poté, co v souzené věci přezkoumal řízení před správními orgány a konstatoval, že meritorní rozhodnutí ve věci výše daně samotné (tzn. případné dodatečné platební výměry, jimiž by byla změněna stěžovatelkou přiznaná daňová povinnost v podaných daňových přiznáních za předmětná zdaňovací období roku 1996, která byla v souladu s ustanovením § 46 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, naposledy vyměřena), která by zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala stěžovatelčina práva nebo povinnosti, nebyla v daném okamžiku vydána.

Rozhodnutí, osvědčení jejichž neplatnosti se žalobce dovolává, byla zrušena.

Stěžovatelčina daňová povinnost za zdaňovací období srpen, září a říjen 1996 je v důsledku toho ve výši uvedené v jí předložených daňových přiznáních a do jejích práv tedy nebylo zasaženo.

NSS poukázal konkrétně na to, že "pravomocné vyměření daně postupem podle § 46 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb. zůstalo nedotčeno.

V dalším sice bylo vyvoláno řízení, které v řadě postupů nebylo v souladu s procesními předpisy, avšak bylo ukončeno způsobem, jenž eliminoval veškeré právní dopady tohoto zvlášť vyvolaného řízení.

Platební výměry vydané poté, kdy byla pravomocně vyměřena daň postupem dle § 46 odst.

5 ZSDP, byly zrušeny a žalobce (poznámka: stěžovatelka) se dostal do výchozí pozice před zahájením řízení ukončeného rozhodnutím, jehož zrušení se domáhá.

Není proto důvod, aby soud řešil věc zůstávající již jen v abstraktní rovině".

NSS, který ve smyslu ustanovení § 65 odst.

1, resp. odst.

2 s.ř.s., neshledal dostatek žalobní legitimace na straně žalobkyně (stěžovatelky), proto nezbylo než správní žalobu podle ustanovení § 46 odst.

1 písm. d) s.ř.s. odmítnout.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7.

10.

2003, č.j.

6 A 148/2002-77, napadla stěžovatelka ústavní stížností a jejím doplněním, v níž nejprve obsáhle a podrobně reprodukovala průběh řízení.

Uvedla, že vydání napadeného usnesení NSS předcházela změna v osobě jejího zástupce, která byla oznámena NSS dne 16.

2003; dále poukázala na to, že přípisem ze dne 2.

2003 vyjádřila prostřednictvím svého zástupce nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez jednání a současně oznámila změnu své právní formy, "a to i s obchodní firmou, pod kterou byla dříve zapsána v obchodním rejstříku (z Holman, v.o.s., na Holman Business Partner, s.r.o., s účinky ke dni 4.

11.

2002)".

Stěžovatelka má za to, že napadeným usnesením došlo k porušení jejího základního "práva na zákonnost" dle čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR a čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "práva na ochranu základních práv mocí soudní" dle čl.

4 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

2 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny ve spojení s čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR, právo rovnosti před zákonem dle čl.

1 Listiny, právo rovného postavení účastníka řízení dle čl.

37 odst.

3 Listiny, právo na právní pomoc dle čl.

37 odst.

2 Listiny.

Stěžovatelka současně tvrdí, že porušení práv není izolované a že porušení jednoho z nich se projevuje i v porušení práva jiného nebo práv jiných.

Stěžovatelka porušení práva na zákonnost spatřuje především v tom, že NSS "připustil, aby státní moc byla uplatňována mimo případy, meze a způsoby, které stanoví zákon" a "nezpůsobilými prostředky řeší věci jiné, než by řešit měl a podstatou věci se nezabývá".

Stěžovatelka dále tvrdí, že "napadené usnesení umožnilo trvání neplatných rozhodnutí (paaktů), byť sám účastník řízení (Nejvyšší správní soud) dospěl k závěru, že v dané věci protiprávnosti (nezákonnosti) jsou".

Z toho prý plyne závěr, že státní moc lze vykonávat v rozporu s čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR a čl.

2 odst.

2 Listiny.

Stěžovatelka dále namítá, že právo na soudní ochranu měl odpovídajícími prostředky ochránit právě NSS, který redukuje její veřejná subjektivní práva na práva hmotněprávní a pomíjí celý katalog práv v daňovém řízení.

Právo na spravedlivý proces je dále porušeno i tím, že napadené usnesení bylo vydáno bez jednání, odmítnutím věcí se zabývat (nezabýváním se věci) a konečně i tím, že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů.

Právem plynoucím z čl.

38 odst.

2 Listiny se měl zabývat již NSS.

Stěžovatelka současně tvrdí, že neměla rovné postavení, neboť došlo k zásadnímu omezení jejích práv jako účastníka řízení.

Nemohla se před soudem vyjádřit (a to především s přihlédnutím k tomu, že se usnesení NSS "snaží zhojit nezhojitelné, a to přehlížení procesních práv stěžovatele"), NSS nerespektoval úkony jejího zástupce (ze dne 2.

2003) před vydáním rozhodnutí a rozhodl bez nařízení jednání.

Jejímu zástupci (daňovému poradci) bylo doručeno dne 18.

2004 tak, že do napadeného usnesení byl tento zástupce vepsán a byl škrtnut údaj o předchozím zástupci JUDr.

Š.

Stěžovatelka se domnívá, že tímto postupem NSS bylo rozhodnuto dvěma rozhodnutími a NSS vytvořil z obou rozhodnutí paakt.

Stěžovatelka se domnívá, že uvedeným postupem lze situaci s přihlédnutím k § 54 odst.

4 a odst.

5 s.ř.s. postupovat pouze tehdy, lze-li opravu provést ve všech stejnopisech.

Stěžovatelka se proto domnívá, že s ohledem na ustanovení § 64 s.ř.s. i § 167 odst.

2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 164 o.s.ř. mělo být vydáno opravné usnesení.

To, že NSS o změně v osobě zástupce věděl, vyplývá mimo jiné z jeho přípisu ze dne 12.

2003.

Stěžovatelka dále tvrdí, že v napadeném usnesení je uvedena "v daném čase obchodní firma neexistující osoby, a to Holman, v.o.s." a je tedy nejasné, kdo je adresátem napadeného usnesení a to právě z tohoto důvodu není usnesení přezkoumatelné.

Stěžovatelka konečně poukázala na to, že zákon o správě daní a poplatků je svou povahou kogentním předpisem a porušením jeho konkrétních ustanovení (§§ 2, 32 odst.

2 a 3, postup podle § 43 má předcházet postupu podle § 46, § 50 odst.

3, 5, 6 a 7) došlo k porušení čl.

36 odst.

1 Listiny.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7.

10.

2003, č.j.

6 A 148/2002-77, zruší.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelčině argumentaci dovolávající se porušení čl.

36 odst.

1 a odst.

2 Listiny, čl.

4 a čl.

90 Ústavy ČR, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u NSS (a do 31.

12.

2002 u Vrchního soudu v Praze) domáhala.

Sám správní soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - přezkumem rozhodnutí MF dostatečně zabýval.

Dle názoru Ústavního soudu NSS argumentoval přesvědčivě a plně dostál zákonným povinnostem.

Ústavnímu soudu nezbývá než zdůraznit, že v řízení jež předcházelo řízení před NSS, bylo - důsledně vzato - rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, neboť její daňová povinnost zůstala v té výši, jak ji sama v daňovém přiznání uvedla.

NSS dostatečně jasně a přiléhavě vysvětlil dopad ustanovení § 65 odst.

1 s.ř.s. na její právní postavení, k němuž Ústavní soud nemá, co by dodal.

Argumentaci NSS (uváděnou v odůvodnění napadeného usnesení) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat, neboť je logická, přesvědčivá, srozumitelná a nevykazuje ani rysy svévole.

Za této situace není možné akceptovat ani názor stěžovatelky, že státní moc byla vůči ní vykonávána v rozporu s čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR stejně jako s čl.

2 odst.

2 Listiny.

NSS postupoval v intencích zákonné úpravy a nic na tom nemůže změnit ani poukaz stěžovatelky na některá ustanovení zákona o správě daní a poplatků a na jejich (nijak nekonkretizovaném) porušení.

Pokud stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces i tím, že napadené usnesení bylo vydáno bez jednání, Ústavní soud konstatuje, že v případě, kdy NSS odmítl návrh podle ustanovení § 46 odst.

1 písm. d) s.ř.s. (tj. z důvodu jeho nepřípustnosti), stalo se tak až poté, kdy zjistil nedostatek žalobní legitimace na straně žalobce (§ 65 odst.

1, 2. s.ř.s.).

Za této situace v řízení nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení § 51 odst.

1 s.ř.s., neboť skutečně nejde o rozhodování ve věci samé, jestliže NSS dovodil, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném subjektivním právu žalobce.

Na této skutečnosti tedy nemůže nic změnit ani stěžovatelčin nesouhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání vyjádřený v dopise jejího daňového poradce ze dne 2.

2003.

Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovatelčině námitce, že věc byla odmítnuta, aniž by se jí NSS zabýval, a že stěžovatelka neměla v řízení rovné postavení, neboť se nemohla před soudem vyjádřit.

Ústavní soud dále z obsahu správních spisů a z obsahu soudního spisu zjistil, že v průběhu daňového řízení a řízení před soudem nedocházelo k zásadním průtahům ze strany orgánů veřejné moci; je třeba i připomenout, že stěžovatelka vícekrát měnila právní zástupce.

Ústavní soud proto uzavírá tak, že k porušení čl.

37 odst.2 a odst.

3, čl.

38 odst.

2 ani čl.

1 Listiny nedošlo.

Ústavní soud dále usuzuje, že NSS nedostatek, spočívající v jeho omylu při označení stěžovatelčina právního zástupce, odstranil a opravené usnesení ze dne 7.

10.

2003, č.j.

6 A 148/2002-77, zástupci stěžovatelky I.

T. - jak vyplývá z obsahu soudního spisu (č.l.89) - dne 18.

2004 doručil.

Z této skutečnosti nelze, a to ani s odkazem na ustanovení § 54 odst.

4 s.ř.s, které se ostatně týká pouze opravy výroku, dovozovat, že uvedený postup NSS vedl k vydání dvou rozhodnutí.

Ústavní soud konečně uzavírá s tím, že v usnesení NSS je stěžovatelka jako žalobkyně označena jako Holman Business Partner, s.r.o. (a pouze v závorce "původně Holman v.o.s."), z čehož nelze usuzovat na pochybnost o tom, kdo je adresátem napadeného usnesení a navíc dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.

Tvrzení stěžovatelky se Ústavnímu soudu v dané souvislosti jeví jako účelové.

Je tedy zcela zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2005 JUDr.

Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu