Entscheidungsdetail

I.ÚS 205/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.205.03
Datum: 26. 10. 2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 205/03 ze dne 26. 10. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu I.ÚS 205/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.

R., zastoupeného JUDr.

V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.

11.

2002, sp. zn.

4 To 355/2002, ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

3 T 46/2002, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností se J.

R. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") pro porušení čl.

8 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Označeným usnesením krajský soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 21.

2002, čj.

3 T 46/2002 - 2544, jako nedůvodné.

Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), neboť neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a prekurzor.

Tento čin spáchal jako člen organizované skupiny a ve větším rozsahu.

Označeného trestného činu se dopustil tím, že od dubna roku 2000 do dne 4.

2001 organizoval výrobu a prodej pervitinu.

Společně se spoluodsouzeným V.

C. zadával jeho výrobu spoluodsouzenému J.

P., kterému sám předal minimálně 3.400 g prekurzoru efedrinu.

Vyrobený pervitin zpětně odebral a prodával dalším odběratelům.

Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výměře 300 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a trestu propadnutí věcí uvedených ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

V ústavní stížnosti uvedl, že skutky kladené mu za vinu nebyly zákonným způsobem prokázány.

Důkazy svědčící o jeho vině tak, jak je provedly orgány činné v trestním řízení, na které podrobně poukázal v odůvodnění ústavní stížnosti, neměly oporu v zákoně.

Jednalo se zejména o interpretaci telefonních hovorů, mrtvé schránky a nezdůvodněnou dlouhodobost monitorování činnosti (odposlechy telefonických hovorů, sledování pohybu osob) stěžovatele a ostatních spoluodsouzených.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a listinných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud nálezem ze dne 15.

2005, sp. zn.

III.

ÚS 183/03 , zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.

11.

2002, sp. zn.

4 To 355/2002, pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny.

Jedná se o stejné rozhodnutí, které je předmětem této ústavní stížnosti.

Uvedeným nálezem byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Tím se stěžovateli otevřela možnost uplatnit všechna procesní práva a prostředky v novém projednání věci před krajským soudem, který bude muset posoudit dopad vzniklé protiústavnosti i na ostatní, ve věci provedené důkazy, a to i z důvodu, že se jednalo o trestnou činnost organizované skupiny.

Podle § 35 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), týká-li se návrh na zahájení řízení věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených zákonem o Ústavním soudu, jedná se o návrh nepřípustný.

V kontextu shora popsaných skutečností je návrh stěžovatele na zrušení označeného usnesení krajského soudu návrhem nepřípustným, neboť se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl.

Totožnost věci v tomto řízení je dána totožností napadeného pravomocného usnesení krajského soudu.

Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby, tedy i pro samotný Ústavní soud, a představuje nepominutelnou procesní překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae), která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci v řízení před Ústavním soudem.

To znamená, že Ústavní soud již nemůže přezkoumávat rozhodnutí, které v předcházejícím řízení nálezem zrušil.

V dané věci vyplývá nepřípustnost ústavní stížnosti nejen z citované obecné právní úpravy překážky věci rozhodnuté, ale také ze speciální úpravy nepřípustnosti ústavní stížnosti [§ 72 odst.

1 písm. a), § 75 zákona o Ústavním soudu].

S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu již právně neexistuje.

Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť chybí základní podmínka pro projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost směřující proti již neexistujícímu pravomocnému usnesení krajského soudu, navíc za situace, kdy věc byla krajskému soudu vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí, je nepřípustná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2005 František Duchoň soudce Ústavního soudu