Entscheidungsdetail

I.ÚS 198/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.198.04
Datum: 30. 11. 2005
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 198/04 ze dne 30. 11. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu I.ÚS 198/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R.

N., zastoupené JUDr.

G., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.

2004, čj.

26 Cdo 2195/2003 - 119, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.

2004, čj.

26 Cdo 2195/2003 - 119, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.

2003, čj.

16 Co 120/2003 - 94.

Tímto rozsudkem městský soud, jako soud odvolací, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13.

11.

2001, čj.

12 C 289/2000 - 42, tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na vyklizení místností a prostor stanovených ve výroku I. napadeného rozsudku.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud ČR porušil její ústavně zaručená práva zaručená v čl.

11 odst.

1 a 4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení čl.

11 Listiny stěžovatelka uvedla, že je podílovou spoluvlastnicí domu, ve kterém žalovaná M.

P. užívá prostor označený v žalobě, který není totožný s bytem, který byl předmětem smíru schváleného usnesením obvodního soudu ze dne 7.

1999, sp. zn.

38 C 339/98.

Stěžovatelka podala žalobu na vyklizení tohoto prostoru.

Pokud Městský soud v Praze její žalobu zamítl a Nejvyšší soud ČR zamítl její dovolání, pak jí odepřel ochranu jejího vlastnictví a současně tím porušil i čl.

90 Ústavy ČR.

Podle názoru stěžovatelky jsou závěry Nejvyššího soudu ČR o totožnosti sporného prostoru ve věci obvodním soudem schváleného smíru (ze dne 7.

1999, sp. zn.

38 C 339/98) s prostorem, který byl předmětem řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn.

12 C 289/2000, v rozporu se skutkovými zjištěními.

Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR projevem libovůle v soudním rozhodování, což je v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu i s čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že šlo o posouzení, zda lze vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor, specifikovaných ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn.

12 C 289/2000, byly-li již právní poměry účastnic ohledně prostoru označeného jako "byt 3 + 1 s přísl.

II. kategorie" pravomocně vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeném pod sp. zn.

38 C 339/98 téhož soudu, které skončilo smírem.

Příslušenství bytu nemůže být samostatným předmětem právních vztahů a sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.

Pokud se žalovaná zavázala, v soudem schváleném smíru, k vyklizení "bytu 3 + 1 s přísl.

II. kategorie", pak současně s bytem bude povinna vyklidit rovněž jeho příslušenství - dva balkony, část společné předsíně, koupelnu a WC.

Je přitom nerozhodné, že uvedené prostory nebyly ve schváleném smíru výslovně specifikovány.

Za této situace nelze dovodit porušení čl.

11 odst.

1 a 4 a čl.

36 odst.

1 Listiny, jak uvádí stěžovatelka.

Ze spisu sp. zn.

12 C 289/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 7.

1999, sp. zn.

38 C 339/98, byl schválen smír mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a žalovanou M.

P., podle něhož nájemní poměr žalované k bytu 3 + 1 s přísl.

II. kat. v domě čp.

872, Na Nivách 3, v Praze 4 - Michli, skončí dne 31.

1999.

Žalovaná se zavázala označený byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený byt náhradní.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.

11.

2001, čj.

12 C 289/2000 - 42, byla, na základě žaloby stěžovatelky, žalované M.

P. uložena povinnost vyklidit ve výroku rozsudku vymezené prostory - tři pokoje, kuchyň, část společné předsíně, koupelnu a WC ve druhém patře shora označeného domu, a to do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování (výrok I.).

Výrokem II. zamítl žalobu na vyklizení uvedených prostor, podanou proti Stanislavu Pekařovi a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.

2002, čj.

16 Co 54/2002 - 60, zrušil označený rozsudek obvodního soudu ve výroku I. a ve výroku III. o nákladech řízení a řízení proti žalované zastavil.

K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20.

11.

2002, čj.

28 Cdo 1821/2002 - 85, uvedené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR č.

R 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a vyslovil závazný právní názor, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci rozsouzené podle § 83 odst.

1 OSŘ pro spor o vyklizení téhož bytu, což obdobně platí i pro překážku věci rozsouzené podle § 159 odst.

3 OSŘ.

Poté městský soud dalším rozsudkem ze dne 13.

2003, čj.

16 Co 120/2003 -94, rozsudek obvodního soudu ze dne 13.

11.

2001, čj.

12 C 289/2000 - 42, změnil ve výroku I. tak, že žalobu na vyklizení místností a dalších prostor zamítl.

Vyšel ze zjištění, že předmětný dům byl kolaudován jako penzion, místnosti a další prostory v něm nebyly dosud kolaudovány jako byty.

Žalovaná užívala označené místnosti a další prostory od roku 1974, kdy jí byly přiděleny jako byt 2 + 1 IV. kategorie.

Rozhodnutí o přidělení bytu se nedochovalo.

Smírem ze dne 7.

1999, čj.

38 C 339/98 - 14, se účastnice dohodly na ukončení nájemního poměru žalované k uvedenému bytu ke dni 31.

1999 s tím, že žalovaná se zavázala byt vyklidit a žalobkyně se zavázala jí zajistit přiměřený náhradní byt.

Na základě těchto skutečností učinil městský soud závěr, že žalované nemohlo vzniknout, podle tehdy platných předpisů, právo osobního užívání bytu a následně ani právo nájmu bytu proto, že dané prostory nejsou a nebyly kolaudovány jako byt.

Žalovaná tedy užívá místnosti a další prostory bez právního důvodu.

Pro právní posouzení věci je okolnost schváleného smíru právně významná potud, že součástí schváleného smíru je rovněž závazek žalované vyklidit "byt 3 + 1 s přísl.

II. kat." do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt.

I když se nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené, nelze vyhovět žalobě, kterou se právní nástupkyně žalobkyně (tj. stěžovatelka) domáhá proti téže žalované vyklizení týchž místností, byť jinak označených, v tomto případě však již bez zajištění bytové náhrady.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20.

2004, čj.

26 Cdo 2195/2003 - 119, dovolání stěžovatelky zamítl.

Při posuzování správnosti skutkového závěru, že prostor, označený v řízení ve věci sp. zn.

38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 jako "byt 3 + 1 s přísl.

II. kat." je identický s místnostmi a dalšími prostory, jejichž vyklizení se stěžovatelka domáhá v předmětném řízení, se opřel o ustálenou soudní judikaturu a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

2000, sp. zn.

20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č.

35 v sešitě č.

5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Upozornil na ustanovení § 121 odst.

2 ObčZ, podle něhož příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.

Příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů, ale řídí se režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží, resp. sdílí jeho právní režim.

Pokud žalovaná užívá v předmětném domě pouze místnosti a další prostory, jejichž vyklizení se stěžovatelka domáhá, pak lze pokládat za správný skutkový závěr, že tyto prostory jsou identické s "bytem 3 + 1 s přísl.

II. kat.", tj. s prostory, které žalovaná v předmětném domě skutečně užívá a k jejichž vyklizení se zavázala již ve schváleném smíru.

Na základě uvedených skutečností se dovolací soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor v předmětném domě, byly-li již právní poměry účastníků, týkající se vyklizení téhož prostoru, pravomocně vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.

Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR porušil čl.

11 odst.

1 a 4 a 36 odst.

1 Listiny.

Zopakovala své námitky z řízení před obecnými soudy, polemizuje s jejich právními závěry a tvrdí, že právní závěry Nejvyššího soudu ČR jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a že závěr dovolacího soudu o totožnosti sporného prostoru je nesprávný.

Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, tedy do pozice, která mu nenáleží.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod.

Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy.

Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že žalovaná užívala zcela jiné místnosti v předmětném domě než ty, které byly uvedeny v rozhodnutí o schválení soudního smíru.

Toto své tvrzení v řízení před obecnými soudy neprokázala.

Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky.

To, že v řízení před obecnými soudy neuspěla a že Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl, nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

V řízení před Nejvyšším soudem ČR tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl.

11 odst.

1 a 4 a v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu