Entscheidungsdetail

IV.ÚS 516/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.516.03
Datum: 06.09.2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 516/03 ze dne 9. 6. 2004 U 37/33 SbNU 575 Povaha rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 9. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 516/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. R. proti usnesení Nejvyššího správního soudu z 27. 5. 2003 sp. zn. 7 A 78/2002, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí z 26. 4. 2002 č. j. 533/18925/2002 o nepovolení přezkoumání zamítavého rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové z 15. 12. 2000 č. j. 3773/110/2000-Bed proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla stěžovateli zrušena daňová ztráta a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998. Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a) a odst.

6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27.

2003 (7A 78/2002- 36), jímž byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26.

2002 [(533/18925/2002) podle § 55b zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů], které nepovolilo přezkoumání zamítavého rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15.

12.

2000 (3773/110/2000-Bed) proti dodatečnému platebnímu výměru č.

1000000401 vydanému Finančním úřadem v Jilemnici dne 2.

2000 (25433/00/259970/8171).

Dodatečným platebním výměrem byla stěžovateli zrušena ztráta ve výši 5 603 782 Kč a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 2 496 636 Kč.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatých do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - se odmítl žalobou stěžovatele zabývat po věcné stránce, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucí z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), resp. čl.

6 odst.1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); dle obsahu ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud odmítl žalobu stěžovatele jako nepřípadnou, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.

Podrobnou argumentací v meritu věci stěžovatel (charakter rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona o správě daní a poplatků) vyvodil závěr o nezákonném rozhodnutí obecného soudu (přes svoje námitky a tvrzení, že se jedná o meritorní rozhodnutí), který se řádně věcí stěžovatele nezabýval a zákon vyložil ústavně nekonformním způsobem [nedostatečně zdůvodnil napadené rozhodnutí, nebylo jednoznačné jeho stanovisko ke změně právní úpravy dané zákonem č.

30/2002 Sb. (stěžovatel zřejmě míní zákon č.

30/2000 Sb. - pozn. red.), resp. vztahu k zákonům č.

150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s.") a č.

151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního].

Stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.

Ústavní soud (§ 42 odst.

4 a § 76 odst.

1 a 2 zákona o Ústavním soudu) vyzval účastníka řízení Nejvyšší správní soud a Ministerstvo financí jako vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr.

C., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst.

4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Dle vyjádření účastníka řízení jeho rozhodnutím nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny, resp. čl.

6 odst. evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel měl možnost se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části třetí hlavy druhé s. ř. s. při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny.

Účastník řízení v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl důvody, na základě kterých žalobu odmítl a stejně považuje za přesvědčivé, jak se vypořádal s nepřípadnou argumentací stěžovatele týkající se rozhodnutí procesní povahy.

Zákonem č.

30/2000 Sb. ke dni jeho účinnosti od 1.

2001 bylo mimo jiné změněno ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) o. s. ř. tak, že z přezkumu již nebyla vyloučena rozhodnutí procesní povahy, ale pouze rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, a proto polemika o procesním charakteru předmětného rozhodnutí se stala bezpředmětnou.

Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, aniž by se vyjadřoval k namítaným rozhodnutím Ústavního soudu, neboť se necítil být kompetentní k zaujetí jakéhokoli stanoviska k rozhodovací činnosti Ústavního soudu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení Ministerstvo financí, a to prostřednictvím ředitele odboru 53 - daně z příjmů fyzických osob a daně silniční Mgr.

P., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

Vedlejší účastník uvedl, že Ministerstvo financí zastává názor, že za rozhodnutí podle § 65 odst.

1 s. ř. s. lze považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti.

Podle § 70 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí procesní povahy jsou ze soudního přezkoumání vyloučena.

Vedlejší účastník nevznesl procesní návrh, jak má být v řízení o ústavní stížnosti rozhodnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel, přičemž porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, neshledal.

Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl.

83 Ústavy).

Předmětem námitek ústavní stížnosti je tvrzení, dle něhož rozhodnutí vydané na základě § 55b zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž se nepovoluje přezkoumání rozhodnutí správce daně, je rozhodnutím podřaditelným pod dosah § 65 odst.

1 s. ř. s.

Stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 28.

2002 u Vrchního soudu v Praze podle § 244 o. s. ř. zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26.

2002 (533/18925/2002), kterým nebyla povolena jeho žádost o přezkoumání dodatečného platebního výměru č.

1000000401 vydaného Finančním úřadem v Jilemnici dne 2.

2000 (25433/00/259970/8171).

Na základě § 132 s. ř. s. věc přešla do věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu, který žalobu podle § 46 odst.

1 písm. a) s. ř. s. odmítl s tím, že jím napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí vymezeného v ustanovení § 65 odst.

1 s. ř. s.

Pro posouzení věci je tak stěžejní otázka, zda se ve vztahu k rozhodnutí podle § 55b zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.

K této problematice ve věci rozhodující senát uvádí, že dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS - st.

12/2000, ze dne 19.

12.

2000 "v případě rozhodování podle § 55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (roz. daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí přezkumu vůbec podrobeno, a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno." (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, str.

486).

Jinými slovy vyjádřeno, IV. senát Ústavního soudu má ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zůstalo v mezidobí nedotčeno, za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu.

Důvod pro postup předvídaný v § 23 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, IV. senát, nesdíleje odchylný právní názor předkládaný stěžovatelem, neshledává, a to ani s přihlédnutím k (později vydanému) nálezu ve věci sp. zn.

II.

ÚS 660/2000 (argumentum a minori ad maius) - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek, 24, nález č.

171.

V důsledku absence žalobní legitimace stěžovatele tak nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo k jejímu odmítnutí.

Na okraj se pro úplnost dodává, že výhrada retroaktivní aplikace § 65 odst.

1 s. ř. s. není se zřetelem ke kontextu věci namístě, neboť jeho slovní formulace a dikce § 244 odst.

1 o. s. ř. (platného a účinného v době podání správní žaloby stěžovatelem) jsou (v daném ohledu relevantním pro posouzení žaloby) identické a z pohledu rozhodovacích důvodů bylo tedy nadbytečným se polemikou stěžovatele v naznačeném směru zabývat.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění obdobných rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 328/03 ze dne 29.

2004 a sp. zn.

ÚS 440/03 ze dne 4.

2004 (nepublikovaná usnesení).

Pro uvedené okolnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, a proto ji podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.