Entscheidungsdetail

IV.ÚS 18/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.18.02
Datum: 03.04.2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 18/02 ze dne 4. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. R. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 774/2001 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 1. 2001, čj. 6 C 338/96-114,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10.

2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.

10.

2001, sp. zn.

22 Co 774/2001 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12.

2001, čj.

6 C 338/96-114.

Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (původně jeho právní předchůdkyně) se v civilním řízení před Okresním soudem v Prachaticích domáhal, aby žalované K., a.s.

P. byla uložena povinnost vyklidit specifikovaný pozemek v obci a k.ú.

P., uvést tento pozemek do původního stavu a provést zaměření pozemku.

Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný pozemek jako samostatná věc v právním smyslu reálně neexistuje.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, po zjištění, že okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci a ten správně posoudil i po právní stránce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání.

Z toho důvodu Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení.

Dne 4.

2004 bylo Ústavnímu soudu právním zástupcem stěžovatele sděleno, že ve věci již Nejvyšší soud rozhodl a to usnesením ze dne 9.

2003, čj.

22 Cdo 290/2002-162.

Dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal existenci žádného dovolacího důvodu.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo věc vlastnit a vlastněnou věc užívat, zakotvené v čl.

11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 a čl.

38 Listiny, ve spojení s čl.

4 Ústavy České republiky, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl provést jím navrhované důkazy.

Vyjádřil nesouhlas s právními názory obecných soudů, dle nichž předmětná parcela č.

1151/5 reálně neexistuje a neexistovala.

Dále uvedl, že odvolací soud mu odepřel možnost jednat před soudem tím, že striktně odmítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že rozhodnutí správního orgánu o restituci předmětného pozemku ani zápis tohoto pozemku v katastru nemovitostí, nemohou bránit obecnému soudu v provádění důkazů za účelem rozhodnutí o předběžné otázce, zda předmětný pozemek reálně existuje či nikoliv.

Vyjádřil přesvědčení, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele v odvolacím řízení nedošlo a konstatoval, že stěžovatel se zúčastňoval jednání a v průběhu řízení svých procesních práv dostatečně využíval.

Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zcela zamítl, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K., a.s.

P., se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Prachatice, sp. zn.

6 C 338/96, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud jde o tvrzené porušení čl.

36 Listiny, dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy.

Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud, jako soud tentokrát již čtvrté instance, znovu věc otevřel a dospěl k opačnému, pro stěžovatele příznivějšímu, právnímu závěru, že předmětný pozemek byl samostatnou věcí v právním smyslu.

Taková role mu však, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží.

Skutečnost, že stěžovatel nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl.

36 odst.

Listiny.

K namítanému porušení čl.

38 Listiny tím, že odvolací soud neprovedl veškeré stěžovatelem navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že k problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16.

1995 ve věci sp. zn.

III.

ÚS 61/94 , uveřejněného pod č.

10, ve svazku 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst.

1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl.

38 odst.

2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst.

1, § 157 odst.

2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl.

95 odst.

1 Ústavy.

Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 221 odst.

1 písm. c), § 243b odst.

1 al.

2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

95 odst.

1 Ústavy).

Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§ 120 odst.

1 al.

2 o.s.ř.).

Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, dle něhož tomuto soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním.

Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně způsobu přípustnosti svědectví, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýcarsku, 1993).

Dále (např. podle zprávy Komise ke stížnosti č.

7945/77) článek 6 odst.

1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách.

V případě stěžovatele však došlo k poněkud jiné situaci.

Stěžovatel nové důkazy předložil až v odvolacím řízení, jež je ve sporném civilním řízení vybudováno na systému tzv. neúplné apelace.

Za stávající právní úpravy nové skutečnosti lze, nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 205a o.s.ř., uplatnit v žalobě na obnovu řízení, nikoliv v řízení odvolacím.

S touto otázkou se dle názoru Ústavního soudu odvolací soud řádně v odůvodnění svého rozsudku vyrovnal (str.

5 rozsudku).

Také ostatní závěry odvolacího soudu považuje Ústavní soud za logické a vyplývající z provedeného dokazování.

Pokud jde o námitku, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, že napadeným rozsudky bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek, zakotvené v čl.

11 odst.

1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č.

5, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR), že nemůže jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má, resp. jehož existence má teprve být soudem (v daném případě v rámci posouzení předběžné otázky) zjištěna.

Jinak řečeno, pokud je článkem 11 odst.

1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

V tomto směru se judikatura Ústavního soudu neodchyluje od judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která též ustáleně za "majetek" ve smyslu čl.

1 Protokolu č.

1 k Úmluvě považuje buď "majetek existující" (existing possessions), nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" (legitimate expectations) vykonávat vlastnické právo (viz např.

Jantner proti Slovensku, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, Soudní judikatura 2/2003, str.

97 a násl.).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2004 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu