Entscheidungsdetail

IV.ÚS 179/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.179.03
Datum: 24. 5. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 179/03 ze dne 24. 5. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 179/03

Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2002, čj. 27 Rto 4/2001-44, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2001, čj. Nt 207/2001-16 , takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů zamítající jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věcech bývalých vojenských soudů v Olomouci a Trenčíně, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl.

4 odst.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě, čl.

15 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh původních řízení, kdy byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7.

1959, sp. zn.

2 T 184/59, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25.

1959, sp. zn.

To 123/59, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení § 265 odst.

1 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně.

V rehabilitačním řízení (vedeném pod sp. zn.

2 Rtv 46/91) Vojenský obvodový soud v Olomouci tato rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a následně rozhodl rozsudkem ze dne 30.

1991, sp. zn.

2 T 107/91, tak, že při nezměněném výroku o vině upustil od potrestání stěžovatele.

Stěžovatel však měl za to, že splňuje podmínky pro úplnou rehabilitaci, a proto navrhl povolení obnovy původních řízení z roku 1959 a rehabilitačního řízení z roku 1991, alternativně navrhl postup podle ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen "zákon č.

198/1993 Sb.").

Svůj návrh opíral o judikaturu obecných soudů a některé nálezy Ústavního soudu.

Obecné soudy však jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítly; k návrhu na postup podle zákona č.

198/1993 Sb. v odůvodnění uvedly, že postup podle něj není možný.

Nerozhodnutí o alternativním návrhu stěžovatel považuje za rozporné s čl.

36 odst.

1 Listiny a dále obecným soudům vytýká, že nepostupovaly podle čl.

4 Protokolu č.

7 k Úmluvě a nezkoumaly, zda za podstatnou vadu v předešlém řízením nelze považovat to, že původní odsuzující rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s demokratickými principy a zásadami.

Namítá rovněž, že obecné soudy pominuly právní závěry nálezů Ústavního soudu týkající se práva na svobodu svědomí podle čl.

15 odst.

1 Listiny, což je postup porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uznává, že nový nebo odlišný právní názor není novou skutečností ve smyslu ustanovení § 278 odst.

1 trestního řádu, problém však podle něho nespočívá v novém výkladu práva, nýbrž v jeho chybném výkladu.

Tvrdí, že argumentaci založenou na článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv lze nalézt i v řadě rehabilitačních rozhodnutí vydaných ještě před nálezem Ústavního soudu sp. zn.

II.ÚS 285/97 (podle kterého občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990) a že ačkoliv se na zákon č.

198/1993 Sb. odvolával, napadená rozhodnutí k němu vůbec nepřihlíží.

Stěžovatel dále cituje některá rozhodnutí obecných soudů týkající se obnovy řízení ve věcech odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990, odkazuje na jím citované nálezy Ústavního soudu a uzavírá, že nepovolení obnovy za účelem zrušení nespravedlivého odsouzení z roku 1959 kvůli principiálnímu odepření vojenské služby představuje porušení práva na svobodu svědomí podle čl.

15 odst.

1 Listiny.

Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel doplnil dvěma podáními.

V podání ze dne 24.

2003 upozornil na bod II. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.

2003, sp. zn.

4 Tz 76/2003, ve kterém Nejvyšší soud ČR rozhodující o stížnosti pro porušení zákona poukázal na to, že pokud by ve věci (věc Jána M.) nebyla povolena obnova řízení, došlo by k porušení čl.

4 odst.

2 protokolu č.

7 k Úmluvě.

K podání ze dne 15.

2003 stěžovatel přiložil rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo vyhověno v obdobných věcech návrhu na povolení obnovy řízení a uvedl, že o argumentaci obsaženou v těchto rozhodnutích doplňuje svoji ústavní stížnost.

Jednalo se o usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.

2003, sp. zn.

5 To 546/2003, ve věci L.

K. ml., usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24.

2003, sp. zn.

Nt 1701/2003, ve věci J.

K., a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.

2003, sp. zn.

4 Tz 99/2003, ve věci R.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28.

2004 uvedl, že nezpochybňuje požadavek stěžovatele na zrušení předmětných rozhodnutí ve věcech bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, je však toho názoru, že jejich zrušení lze dosáhnout pouze stížností pro porušení zákona podle § 266 tr. řádu, či ústavní stížností, nikoli obnovou řízení.

Krajský soud v Ostravě zopakoval, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu v jiné trestní věci, které zahrnuje právní názor v otázce, kterou obecný soud posoudil ve svém dřívějším rozhodnutí jinak, není skutečností dříve soudu neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 278 tr. řádu, poukázal na skutečnost, že ani novelou trestního řádu zákonem č.

265/2001 Sb., kterou mimo jiné došlo ke změně ustanovení § 278 tr. řádu upravující podmínky obnovy řízení, nebyly rozšířeny podmínky obnovy řízení ve smyslu, jak se stěžovatel domáhá svým návrhem, a poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

IV.ÚS 189/03 , týkající se téže právní problematiky.

V projednávané věci Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

V replice ze dne 17.

2004 k tomuto vyjádření Krajského soudu v Ostravě stěžovatel podotkl, že podání stížnosti pro porušení zákona je výlučně v pravomoci ministra spravedlnosti a odkazovat občana na postup, který není v jeho moci, je nepřiměřené.

Stěžovatel uvedl, že podal ministru spravedlnosti tři podněty k podání stížnosti pro porušení zákona (prvý dne 9.

10.

1998 po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn.

II.ÚS 285/97 , druhý dne 2.

2001 po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn.

II.ÚS 187/2000 a třetí dne 17.

3 2003 po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn.

I.ÚS 671/01 ).

První dva podněty byly odmítnuty, na základě třetího podnětu ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal, Nejvyšší soud ČR jí vyhověl a rozsudkem ze dne 4.

12.

2003, sp. zn.

4 Tz 185/2003, vrátil věc k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci.

Ten usnesením ze dne 5.

2004, sp. zn.

Rt 1/2004, zrušil v celém rozsahu rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7.

1959, sp. zn.

2 T 184/59, i usnesení Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25.

1959, sp. zn.

To 123/59, stejně jako všechna rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu.

Následným rozsudkem Okresní soud v Olomouci ze dne 5.

2004, sp. zn.

Rt 1/2004, zprostil stěžovatele obžaloby podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem.

Stěžovatel dále uvedl, že na současnou situaci lze nahlížet dvěma způsoby, a to s ohledem na to, jaký výklad bude přisouzen slovům "rozhodnutí ... obsahově navazující" v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.

12.

2003, sp. zn.

4 Tz 185/2003 a v usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.

2004, sp. zn.Rt 1/2004.

Pokud by Ústavní soud pokládal za takové rozhodnutí i usnesení napadené ústavní stížností, pak by byla ústavní stížnost bezpředmětnou, neboť by směřovala proti rozhodnutí, které již bylo zrušeno, a v takovém případě by stěžovatel navrhl zastavení řízení.

Pokud by Ústavní soud nepokládal ústavní stížností napadené rozhodnutí za zrušené, pak by stěžovatel na původním petitu ústavní stížnost setrval, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1.

2004, sp. zn.

IV.ÚS 792/02 (věc O.

M.).

K odkazu Krajského soudu v Ostravě na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23.

2004, sp. zn.

IV.ÚS 189/03 (věc M.

L.), stěžovatel uvádí, že v jeho věci jde o prakticky totožnou kauzu, neboť první dva podněty k podání stížnosti pro porušení zákona byly odmítnuty, třetí podnět byl akceptován, stížnosti pro porušení zákona bylo vyhověno, avšak příslušný soud o věci dosud nejednal.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn.

Nt 207/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí vojenských soudů z roku 1959 a rehabilitačních rozhodnutí z roku 1991, a to buďto formou obnovy řízení nebo podle § 6 zákona č.

198/1993 Sb.

Okresní soud v Olomouci návrh na povolení obnovy předmětných řízení zamítl, což odůvodnil tím, že mezi skutečnostmi umožňujícími povolit obnovu řízení nelze řadit případ, kdy došlo k nové právní úpravě, vydání zákona č.

198/1993 Sb.

Podle ustanovení § 6 tohoto zákona soud zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci").

Okresní soud v Olomouci však žádné pochybení v tom, že vojenský soud podle zákona o soudní rehabilitaci rozhodl, neshledal, a proto uzavřel, že pokud nebylo shledáno pochybení v případě soudní rehabilitace, nemohlo být postupováno podle zákona č.

198/1993 Sb., neboť úsmyslem zákonodárce bylo zrušit či zmírnit trest v těch případech, na které se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci.

Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě zamítl s tím, že argumentaci soudu prvého stupně doplnil o právní názor, dle něhož za novou skutečnost odůvodňující povolení obnovy řízení není možno považovat ani odlišný (nový) výklad práva podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu.

Co se týče alternativního návrhu stěžovatele, tj. návrhu na zrušení předmětného rozhodnutí dle § 6 zákona č.

198/1993 Sb., soud prvého stupně nepochybil, když ve výrokové části rozhodl jen o návrhu na obnovu řízení, neboť o obou navrhovaných postupech rozhodnout nemohl.

I podle názoru Krajského soudu v Ostravě nelze citované ustanovení zákona č.

198/1993 Sb. ve stěžovatelově případě aplikovat, neboť se na něj vztahuje rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci.

Z příloh připojených k replice stěžovatele Ústavní soud ověřil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.

12.

2003, sp. zn.

4 Tz 185/2003, bylo ke stížnosti pro porušení zákona zrušeno usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30.

1991, sp. zn.

2 Rtv 46/91, z důvodu porušení zákona v ustanoveních § 1 odst.

1 2 zákona č.

119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, a ustanovení § 2 odst.

5, 6 trestního řádu ve znění účinném do 31.

12.

1993, v neprospěch obviněného K.

Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30.

1991, sp. zn.

2 Rtv 46/91, a věc byla přikázána Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Olomouci dne 5.

2004 usnesením, sp. zn.

Rt 1/2004, rozhodl, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace a podle ustanovení § 14 odst.

1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7.

1959, sp. zn.

2 T 184/59, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, sp. zn.

To 12/59, dne 25.

1959, a to jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu.

Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Následně Okresní soud v Olomouci rozhodl v hlavním líčení dne 5.

2004 rozsudkem, sp. zn.

Rt 1/2004-52, o zproštění stěžovatele obžaloby, neboť skutek, pro který byl obžalován (a v němž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst.

1 trestního zákona č.

85/1950 Sb.), není trestným činem.

Z doložky právní moci vyznačené Okresním soudem v Olomouci Ústavní soud zjistil, že rozsudek nabyl právní moci dne 5.

2004.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5.

2004, sp. zn.

Rt 1/2004-52, vyplývá, že cíle, o který stěžovatel usiloval, bylo dosaženo cestou přijatého podnětu vedoucího k podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele a následným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

4 Tz 185/2003, na něj navazujícím usnesením Okresního soudu v Olomouci, sp. zn.

Tr 1/2004, a zprošťujícím rozsudkem téhož soudu.

Ústavní soud proto nepovažoval za nutné řešit, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení spadají pod "rozhodnutí ... obsahově navazující" na zrušené trestní rozsudky z roku 1959 a 1991, či nikoliv, a zda ústavní stížnost je či není bezpředmětná.

Ústavní soud totiž vyšel z toho, že kasační nález, jehož vydání se stěžovatel domáhal, by za současného stavu jeho věci postrádal jakoukoliv právní funkci.

To, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, pro něho v konečném výsledku představuje, že mu byla poskytnuta ochrana jeho práv a svobod, o kterou usiloval i jinými prostředky, v daném případě cestou obnovy řízení a následně i ústavní stížnosti.

Ústavní soud vycházeje ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami, tak dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Tento závěr je zcela zjevně dán v době rozhodování Ústavního soudu; úsudek o opodstatněnosti či neopodstatněnosti ústavní stížnosti v době jejího podání je s ohledem na vývoj situace shora popsané pro rozhodnutí Ústavního soudu nadbytečný.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. května 2004 JUDr.

Miloslav Výborný předseda senátu