Entscheidungsdetail

IV.ÚS 115/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.115.04
Datum: 08.12.2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 115/04 ze dne 12. 8. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 115/04

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. RNDr. T. R.,.2. M. R., a 3. J. R., všech zastoupených JUDr. B. P. advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2016/2000, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 15 Co 673/2003, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 5 C 229/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.

11.

2000, sp. zn.

24 Cdo 2016/2000, jakož i na ně navazující rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9.

2003, sp. zn.

5 C 229/2001, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.

12.

2003, sp. zn.

15 Co 673/2003, s tím, že uvedenými rozsudky došlo k porušení čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl.

90 a čl.

95 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zrušen jednak rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22.

1998, čj.

5 C 400/92-65, v němž bylo k žalobě Ing.

R., právního předchůdce stěžovatelů, podané proti žalovanému J.

D., rozhodnuto, že vlastnické právo k pozemkové parcele č.

24/1 dle identifikace parcel z 23.

1992, nacházející se v k. ú.

Z., okres Tábor, přechází na žalobce, a jednak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.

12.

1998, čj.

15 Co 373/98-88, jímž bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, přičemž věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení zkoumal, zda J.

D. st., tedy právnímu předchůdci žalovaného, (a jeho manželce M.

D.) bylo zřízeno právo osobního užívání k uvedenému pozemku v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č.

229/1991 Sb."), jenž měl spočívat v tom, že nebylo vydáno územní rozhodnutí potřebné ke zřízení tohoto práva podle § 199 odst.

1 občanského zákoníku, v tehdy platném znění.

Přitom - s přihlédnutím k publikaci Stavební zákon a předpisy souvisící, 2. vydání, Panorama Praha, 1981, str.

89 - dospěl k závěru, že podle § 7 odst.

2 písm. d), § 32 písm. b) zákona č.

50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vydání správního rozhodnutí o využití území nebylo třeba v případě, kdy se jednalo o malý pozemek, u nějž byla rozhodnutím příslušného orgánu povolena změna kultury z louky na zahradu, a příslušný územně plánovací a stavební orgán dal kladné vyjádření ke zřízení práva osobního užívání pozemku (zahrady), a to formou připsání tohoto souhlasu na žádost o zřízení práva osobního užívání.

Dle dovolacího soudu tedy v jednoduchém případě nebylo zřízení práva osobního užívání v rozporu s § 199 odst.

1 občanského zákoníku, i když nebylo vydáno zvláštní správní rozhodnutí o změně využití území, k čemuž doplnil, že uvedené ustanovení nelze vykládat doslovně, neboť vycházelo z dřívějších územně plánovacích předpisů, které stavební zákon nahradil.

Poté Okresní soud v Táboře ústavní stížností napadeným rozsudkem předmětnou žalobu zamítl a Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobců toto rozhodnutí potvrdil, a to rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností.

V něm uvedl, že stěžovatelé předložili několik důvodů, na jejichž základě spatřují porušení právních předpisů platných v době přidělení pozemků do osobního užívání, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně.

Jde-li o namítané překročení nejvyšší přípustné výměry pozemku ve smyslu § 200 odst.

1 občanského zákoníku, odkázal krajský soud na své předchozí rozhodnutí, v němž se uvádí, že z rozhodnutí ONV Tábor ze dne 6.

1980 je zřejmé, že státní orgán si byl vědom skutečnosti, že do osobního užívání přiděluje pozemek o větší výměře než připouští citované ustanovení, a k vydání svého rozhodnutí přistoupil na základě souhlasu příslušného orgánu ve smyslu § 200 odst.

2 občanského zákoníku, přičemž nic nebránilo tomu, aby tento souhlas byl vydán formou stanoviska, a to přímo na formuláři žádosti o zřízení práva osobního užívání.

Ve vztahu k namítanému porušení § 199 občanského zákoníku, jež mělo spočívat v tom, že předmětný pozemek byl veden jako "ostatní plocha", takže u něj osobní užívání nebylo možno zřídit, krajský soud uvedl, že rozhodující není zařazení pozemku v evidenci nemovitostí, ale údaj stavebního plánu nebo stavebního rozhodnutí.

V návaznosti na to poukázal, že podle zákona č.

53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, byl rozhodnutím ONV v Táboře ze dne 22.

1978 vyňat předmětný pozemek ze zemědělského půdního fondu, vzhledem k čemuž, jakož i vzhledem k dohodám vztahujícím se k hospodaření se sporným pozemkem a ke zřízení práva osobního užívání, lze dovodit, že nešlo o zemědělskou půdu.

Kromě toho dle ustálené výkladové praxe (viz např.

Občanský zákoník, Komentář, I. svazek, Panorama 1987, str.

709 a 710) se zákaz stanovený v § 199 odst.

2 věty druhé občanského zákoníku vztahoval jen na zemědělskou půdu určenou k velkovýrobnímu obhospodařování nacházející se mimo územní obvod obce.

Jestliže stěžovatelé namítali, že rozhodnutí VLHZ ONV v Táboře z 22.

1978 je neplatné, resp. nicotné, protože žadatelem a účastníkem řízení o odejmutí pozemku zemědělské výrobě a o změně kultury nebyli vlastníci (uživatelé) pozemku (§ 13a zákona č.

53/1966 Sb.), krajský soud vycházel jednak z toho, že zkoumání rozporu nabytí pozemku s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb. se může týkat pouze a jedině tohoto nabytí, nikoliv toho, jak stát s nemovitostí nakládal nebo o ní rozhodoval v období od jejího převzetí do doby rozhodnutí o jejím přidělení, přičemž rozhodnutí z 22.

1978 nijak nesouviselo se získáním nemovitosti.

Stěžovatelé navíc směšují neplatnost a nicotnost rozhodnutí státního orgánu, přičemž v daném případě nešlo o nicotný právní akt, protože bylo vydáno ve správním řízení k tomu příslušným správním orgánem a splňovalo formální náležitosti pro správní rozhodnutí.

Pokud by se prokázalo, že účastníky daného správního řízení nebyli všichni, nejedná se o neplatné rozhodnutí ve smyslu § 39 občanského zákoníku, neboť jde o rozhodnutí, jehož nedostatky lze odstranit postupem stanoveným správním řádem.

Konečně krajský soud konstatoval, že protiprávní zvýhodnění nevyplývá ze samotného faktu, že otec žalovaných byl členem KSČ či předsedou MNV, a skutečnost, že by rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání bylo nějakou formou ovlivněno výkonem jeho dřívějších funkcí, nebyla prokázána.

Rovněž tak ze skutečnosti, že manželé D. užívali předmětný pozemek, toto nelze dovozovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že pro zřízení práva osobního užívání nebyly dány zákonné podmínky, neboť pozemek p. č.

24/1 má jednak výměru 529 m2, takže byla překročena maximální výměra pozemku pro tento účel ve smyslu § 200 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, jednak nebyl vypracován územní plán a nebylo vydáno ani územní rozhodnutí.

Dle stěžovatelů byl porušen § 199 odst.

1 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, tím, že v důsledku nicotnosti rozhodnutí VLHZ ONV v Táboře ze dne 22.

1978 nedošlo ke změně kultury, takže pozemek zůstal zemědělskou půdou i v době jeho přidělení do osobního užívání.

Dále stěžovatelé tvrdí, že žadatelé uvedli v žádosti o zřízení práva osobního užívání nepravdivé údaje, kdy zatajili vlastnictví dalších pozemků a nemovitostí, a dále že J.

D. st. byl členem KSČ a předsedou MNV, oplotil si daný pozemek a dlouhodobě si vytvářel podmínky pro jeho přidělení.

Z uvedeného dovozují protiprávní zvýhodnění právních předchůdců žalovaných ve smyslu § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb.

Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb. a v souvislosti s tím i § 199 a § 200 občanského zákoníku ve znění platném v době zřízení předmětného práva osobního užívání pozemku.

K tomu je v prvé řadě třeba, a to v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, uvést, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl.

83 Ústavy ČR], není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným.

Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Pokud stěžovatelé namítají porušení čl.

11 odst.

1 Listiny, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tento článek chrání vlastnické právo již existující, konstituované a ne pouze tvrzený nárok na ně (viz např. nález ze dne 28.

1995, sp. zn.

ÚS 115/94 ; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

3, č.

41).

K čl.

90 a čl.

95 Ústavy ČR, jejichž porušení stěžovatelé rovněž dovozovali, možno v souladu s předchozí rozhodovací praxí Ústavního soudu uvést, že uvedená ustanovení přímo a bezprostředně základní práva a svobody negarantují, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů a jsou tedy jen reflexí, nikoli zakotvením subjektivního veřejného práva jednotlivce (srov. nález ze dne 14.

1997, sp. zn.

ÚS 16/97 ; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

8, č.

52, nález ze dne 2.

11.

1999, sp. zn.

II.

ÚS 404/98 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

16, č.

151, nález ze dne 11.

1996, sp. zn.

II.

ÚS 87/95 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

5, č.

66).

Dovolávají-li se stěžovatelé čl.

36 odst.

1 Listiny, ústavní stížnost neobsahuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by stěžovatelům bylo odepřeno právo obrátit se na příslušný soud a domáhat se tak svých práv, když obecné soudy věc stěžovatelů stanoveným postupem projednaly a rozhodly, přičemž otázky věcné správnosti či porušení legality, jak vyplývá již z výše uvedeného, přezkumu ze strany Ústavního soudu v zásadě nepodléhají (srov. např. nález ze dne 29.

1997, sp. zn.

III.

ÚS 31/97 ; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

8, č.

66, dle kterého rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv).

O porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení lze uvažovat teprve tehdy, pokud by soudy při interpretaci a aplikaci výše zmíněných předpisů vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9.

1999, sp. zn.

III.

ÚS 224/98 ; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

15, č.

98).

Avšak v tomto ohledu žádné porušení zjištěno nebylo.

Aplikace stěžovatelem uplatňovaného čl.

11 Listiny, jak bylo výše vysvětleno, v tomto případě v úvahu nepřipadá, není zde prima facie patrný ani dopad jiných ústavně zaručených práv, a tak lze pouze - z hlediska čl.

36 odst.

1 Listiny - posuzovat, zda u výkladu a použití jednoduchého práva nebylo ze strany obecných soudů postupováno svévolně.

Jak je patrné z odůvodnění rozhodnutí ve věci vydaných, obecné soudy se argumentací stěžovatelů podrobně zabývaly a své závěry pečlivě, srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky zdůvodnily.

Jde-li konkrétně o namítané porušení § 200 odst.

1 občanského zákoníku, uvedenou otázku krajský soud posuzoval již ve svém rozsudku ze dne 18.

12.

1998, čj.

15 Co 373/98-88, takže lze stěžovatele plně odkázat na příslušnou část odůvodnění (str.

5).

Otázkou údajného porušení § 199 odst.

1 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, se pak zabýval s konečnou platností Nejvyšší soud ČR, kdy i tento soud řádně zdůvodnil, proč v daném případě nebylo třeba zvláštního správního rozhodnutí o změně využití území, přičemž vycházel i z ustáleného výkladu tehdy platných předpisů.

Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy postupovaly svévolně, a jiný právní názor stěžovatelů dle konstantní judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Ne jiná je situace, kdy obecné soudy vyslovily názor, že ustanovení § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že jsou jím zahrnuty případy, kdy porušení předpisů musí věcně a časově souviset se získáním (nabytím) nemovitosti; i kdyby z tohoto Ústavní soud nevycházel, nutno souhlasit s dalším názorem krajského soudu, že je třeba rozlišovat mezi nicotností a neplatností správního úkonu, k čemuž lze dodat, že hranice mezi těmito kategoriemi nejsou ani právní teorií přesně vymezeny, v posuzovaném případě se však Ústavní soud kloní k názoru krajského soudu, že by se jednalo o případ eventuálně vadného právního aktu, k jehož zrušení ovšem nedošlo, takže je třeba jej považovat za platný (ostatně stejným způsobem by bylo z praktických důvodů třeba postupovat tehdy, nebylo-li by zřejmé, zda se jedná o vady mající za následek nulitu nebo "jen" neplatnost aktu, příp. zda skutečně jsou dány vady k nulitě vedoucí).

Pokud stěžovatelé uvádějí, že právní předchůdce žalovaných J.

D. byl členem KSČ a MNV, příp. že si údajně předmětný pozemek oplotil, Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, že tyto skutečnosti samy o sobě ještě neznamenají, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů.

Pakliže stěžovatelé tvrdí, že právní předchůdci žalovaných v žádosti uváděli nepravdivé údaje, doklady o čemž údajně předložili, tato námitka je nekonkrétní, v ústavní stížnosti nijak neodůvodněná, přičemž i z rozhodnutí ve věci vydaných je patrné, že předmětem argumentace stěžovatelů a následného právního posouzení ze strany obecných soudů byly jiné, výše zmíněné skutkové a právní otázky.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. srpna 2004