Entscheidungsdetail

III.ÚS 93/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.93.03
Datum: 02.03.2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 93/03 ze dne 3. 2. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 93/03

Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. Š., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002, sp. zn. 6 To 236/2002, spolu s návrhem na vydání usnesení podle ust. § 39 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecného soudu (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002 - 6 To 236/2002-362) a tvrdil, že jím a řízením mu předcházejícím došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. ledna 2002 (6 T 99/2001-322), ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002 (6 To 236/2002-362), byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 148 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. ledna 2002], kterého se měl dopustit tím, že:

1. jako plátce daně z přidané hodnoty za svou firmu O. v přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) podaného u Finančního úřadu v Karlových Varech: * za IV. čtvrtletí roku 1995 uplatnil fakturu č. 95-324/100100 z 30.12.1995 od dodavatele Cimex Holding, a. s., na DPH ve výši 6.723,- Kč, * za II. čtvrtletí roku 1996 uplatnil fakturu č. 11/771-0796/1 s datem vystavení 29. 5. 1996 od dodavatele Compuco, spol. s r. o., na DPH ve výši 38.500,- Kč, * za IV. čtvrtletí roku 1996 uplatnil fakturu č. 28396 z 20.12.1996 od dodavatele Kryma, s. r. o., na DPH ve výši 101.783,20 Kč, přičemž vykazovaný náklad nevynaložil, když všechny uplatněné faktury nebyly vystaveny uvedenými obchodními společnostmi, a tím dosáhl neoprávněného odpočtu DPH ve výši 147.006,40 Kč ku škodě státního rozpočtu České republiky, z něhož byly prostředky neoprávněně odčerpány,

2. jako plátce daně z příjmů fyzických osob, v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období z roku 1995 podaného Finančnímu úřadu v Karlových Varech, zkrátil daň tak, že záměrně vykázal hospodářský výsledek za rok 1995 o 105.880,01 Kč nižší, než měl vykázáno v hlavní knize, dále do základu pro výpočet tohoto druhu daně započetl náklady ve výši 30.560,- Kč a tento náklad doložil fakturou dodavatele C. H., a. s., přičemž tento náklad nevynaložil, neboť faktura nebyla vystavena uvedeným vystavovatelem, a tím zkrátil daň z příjmů fyzických osob za rok 1995 o částku 38.668,- Kč,

3. jako plátce daně z příjmů fyzických osob, v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996, zkrátil tuto daň tak, že * záměrně neuvedl v daňovém přiznání své příjmy ze závislé činnosti za rok 1996 u obchodní společnosti C.

H., a. s., ve výši 28.054,- Kč jako základ daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, * neoprávněně do základu pro výpočet této daně započetl náklad 484.619,30 Kč, který doložil fakturou dodavatele K., s. r. o, přestože mu tento náklad nevznikl a faktura nebyla vystavena uvedeným vystavovatelem, * neoprávněně od základu pro výpočet tohoto druhu daně započetl náklad 174.993,- Kč, který doložil fakturou od dodavatele C., spol. s r. o., přičemž tento náklad ve skutečnosti nevynaložil, když se jednalo o fakturu, která nebyla vystavena uvedenou obchodní společností, a tímto jednáním zkrátil daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 o částku 223.140,- Kč ke škodě České republiky.

Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců (§ 148 odst.

1 tr. zák.) s tím, že výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků (§ 58 odst.

1 a § 59 odst.

1 tr. zák.).

Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel porušení svých základních práv v tom, že "popis subjektivní stránky jednání není v podstatě obsažen ani v samotné obžalobě a také že orgány činné v trestním řízení se v průběhu celého řízení subjektivní stránkou jednání stěžovatele vůbec nezabývaly, natož aby se ji snažily prokázat".

Stěžovatel se proto domnívá, že v důsledku nezákonného sdělení obvinění byla proti němu nezákonným způsobem podána obžaloba, a tedy jsou nezákonná i odsuzující rozhodnutí obecných soudů.

Byly tedy porušeny i základní zásady trestního řízení.

Dále stěžovatel poukázal na to, že porušení čl.

8 odst.

2 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod nemůže být konvalidováno tvrzením, že stěžovatel byl po celou dobu zastoupen obhájcem a musel tedy vědět, že je proti němu vedeno trestní stíhání z úmyslného trestného činu.

Stěžovatel, poukazujíc na to, že vyčerpal všechny procesní prostředky, jež měl k dispozici, navrhl, aby Ústavní soud vydal usnesení podle ust. § 39 zákona a aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označeno, zrušil.

Účastník řízení, Krajský soud v Plzni, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst.

4 zákona) k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v dané věci neprováděl v rámci veřejného zasedání dokazování a ani důkazy provedené soudem I. stupně neopakoval; byl proto vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně (§ 263 odst.

7 tr. ř.).

Námitky procesního charakteru, které uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, Krajský soud v Plzni přezkoumal a své úvahy promítl do odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Účastník poukazuje na to, že stěžovatel nevyčerpal všechny procení prostředky (dovolání).

Dle jeho názoru byl dán dovolací důvod dle § 265b odst.

1 písm. k) tr. ř.

Účastník nevznesl žádný procesní návrh stran ústavní stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn.

6 T 99/2001, který obdržel dne 15. prosince 2003, a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel své obecné a blíže nekonkretizované tvrzení o absenci "popisu subjektivní stránky" odůvodňoval tím, že se jí orgány činné v trestním řízení nezabývaly a ani se jí nesnažily prokázat.

Jde tedy o tvrzení skutkové povahy, které se dotýká procesního postupu těchto orgánů.

Ústavní soud se k námitce účastníka zabýval tím, zda je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst.

1 zákona).

Vzhledem k zmíněné povaze tvrzení stěžovatele a restriktivní praxi Nejvyššího soudu ČR, ve vztahu k dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst.

1 tr. ř., Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou.

Ke zmíněné námitce stěžovatele, která tvoří těžiště ústavní stížnosti, se sluší konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a zejména pak z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, jak je vpředu označeno, vyplývá, že označené soudy se tímto tvrzením stěžovatele, které uplatnil v podstatě shodně v řízení před obecnými soudy (v doplnění odvolání), zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s ním ústavně konformním způsobem vypořádaly (§ 125, § 134 odst.

2 tr. ř.), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze těmto obecným soudům cokoli vytknout.

Z připojeného spisu obecného soudu plyne, že stěžovatel (ani jeho obhájce) nevyužili možnosti prostudovat spis (č. l.

201), před vynesením rozhodnutí v řízení před soudem I. stupně byl zamítnut návrh na výslech svědka P.

K., procesní strany další důkazy nenavrhly (č. l.

313), poté bylo přistoupeno k závěrečným řečem.

Odvolání podal stěžovatel prostřednictvím svého tehdejšího obhájce, návrhy na provedení důkazů v něm nevznesl (č. l.

336 až 340) ani v jeho doplnění (č. l.

354 až 356), a v protokolu o veřejném zasedání ze dne 6. listopadu 2002 (č. l.

359) je uvedeno, že nejsou žádné návrhy na doplnění dokazování.

Odvolací soud dokazování neprováděl.

Z uvedeného plyne, že stěžovatel neměl námitky proti skutkovému stavu věci.

Ze spisu dále vyplývá, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, a to zejména listinnými důkazy - fakturami, k nimž byly vyslechnuti svědci (zástupci daňových subjektů), dále byly slyšeny svědkyně - pracovnice finančního úřadu a vyžádána zpráva finančního úřadu o vyčíslení škod, když postupováno bylo dle názoru nalézacího soudu tak, aby byla zohledněna toliko jednání, která byla kryta úmyslným zaviněním stěžovatele a nikoli pouze zaviněním z nedbalosti.

Byl tedy zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst.

5 tr. ř.), a to i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci přijaly obecné soudy právní závěr, který má v provedeném dokazování oporu.

Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl.

81 a čl.

82 Ústavy ČR) a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.

Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II.

ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.

5, Praha 1995).

Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.

Ze spisu obecného soudu rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, za splnění kteréžto podmínky by bylo porušeno právo na fair proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 84/94 in Ústavního soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.

34, Praha 1995), a dále to, že nalézací soud rozhodl o skutku popsaném v obžalobě (§ 220 odst.

1 tr. ř.), jež byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst.

2 tr. ř.).

Nelze proto než uzavřít, že z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod).

Stěžovateli byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby tak, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce (čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod) a bylo mu tedy zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož ostatně náležitě využil.

Nedošlo proto k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, nebylo nutné zabývat se návrhem stěžovatele na vydání usnesení podle § 39 zákona, který Ústavní soud obdržel dne 27. ledna 2004.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 3. února 2004