Entscheidungsdetail

III.ÚS 512/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.512.03
Datum: 20. 5. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 512/03 ze dne 20. 5. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 512/03

Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatele V.

M. zastoupeného JUDr.

S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2003 č. j.

11 To 387/2003-82, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání směřující do rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. června 2003 č. j.

2 T 111/2003-70, kterým byl pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem podvodu ve smyslu § 250 odst.

1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Rovněž jím bylo uloženo stěžovateli nahradit poškozenému způsobenou škodu.

O posléze podaném dovolání podřazeném pod dovolací důvod dle § 265b odst.

1 písm. g) tr. řádu, rozhodl Nejvyšší soud, poté, co dovodil, že právnímu posouzení skutku odpovídá jeho vyjádření formulované ve skutkové větě a blíže rozvedené v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tak, že jej pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 14. ledna 2004 č. j.

3 Tdo 1505/2003 odmítl.

Stěžovatel spatřuje v postupu Krajského soudu v Hradci Králové dotčení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dle stížnostních bodů návrhu tvrzené porušení označeného práva spočívá jednak v tom, že v záhlaví citované usnesení bylo odůvodněno toliko odkazem na obsah rozhodnutí soudu první instance, když nedošlo ze strany soudu odvolacího k přezkoumání rozhodujících otázek, které mu byly předestřeny a tento jednoduše převzal závěry soudu nalézacího, dále v tom, že se odvolací soud nevěnoval pečlivě posouzení věrohodnosti slyšené svědkyně a konečně nerozhodl v jeho trestní věci v souladu se zásadou in dubio pro reo (presumpcí neviny).

Ústavní stížnost není důvodná.

Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení, Sv.

3, č.

34; sp. zn.

III.

ÚS 166/95 , tamtéž, Sv.

4, č.

79, a další).

Stejně tak samotný poukaz na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, pokud se s ním odvolací soud ztotožnil, nepovažuje Ústavní soud za zásah do shora označeného práva stěžovatele, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k dovození trestní odpovědnosti obžalovaného znovu v rozhodnutí soudu druhého stupně opakovat (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 544/03 ze dne 19. února 2004), reaguje-li současně na námitky v podaném opravném prostředku uplatněné.

V tomto směru sluší se dodat, že Krajský soud v Hradci Králové v ohledech, stran nichž to považoval za potřebné, úvahy obsažené v rozsudku Okresního soudu v Semilech, reflektujíce výtky stěžovatele, blíže rozvedl.

To, že se soudy obou stupňů zabývaly i posouzením věrohodnosti přepážkové pracovnice pošty slyšené jako svědkyně je potom zřejmé z jejich logicky strukturovaného vyvození skutkového děje popsaného v odůvodněních jejich rozhodnutí, která se jeví být v souzené věci ve vztahu k provedeným důkazům co do ustálení skutkového základu věci dostatečnými (§ 125 odst.

1, § 134 odst.

2 tr. řádu).

Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána zjevně neopodstatněnou a z tohoto důvodu podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2004