Entscheidungsdetail

III.ÚS 478/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.478.04
Datum: 16. 12. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 478/04 ze dne 16. 12. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 478/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. J. zastoupeného Mgr. T. P., advokátem proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2003, sp. zn. 2 T 48/2002, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004, sp. zn. 3 To 287/2003, s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst.

3 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě s tímto zákonem [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel ve své trestní věci proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2003 (2 T 48/2002-473) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004 (3 To 287/2003) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004 (3 To 287/2003) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2003 (2 T 48/2002), jímž byl společně s Ing.

L. uznán vinným trestným činem vydírání [§ 235 odst.

1, 2 písm. b), c) tr. zák.] spáchaným ve spolupachatelství (§ 9 odst.

2 tr. zák.) a trestným činem vydírání [§ 235 odst.

1, 2 písm. c) tr. zák.] spáchaným ve spolupachatelství (§ 9 odst.

2 tr. zák.), kterých se podle odůvodnění těchto rozhodnutí dopustil tím, že: * společně se spoluobviněným M.

Z. dne 20.

11.

2001 zavěsili na kliku dveří rodinného domku poškozeného L.

P. v obci B. igelitovou tašku s anonymním dopisem výhružného textu s požadavkem vyplacení částky 2.000.000,- Kč a výbušninou v podobě tritolové náložkou o hmotnosti 400 g a následně až do 18.

12.

2001 prostřednictvím další neustanovené osoby přes mobilní telefony a veřejné telefonní automaty v městě Brně nutili poškozeného L.

P. k předání požadované finanční částky, přičemž dne 6.

12.

2001 rozbili lahví od piva okno rodinného domku jmenovaného poškozeného, dále ho ve dvou případech vylákali do Brna, kde mělo dojít k předání finanční částky, přičemž ani v jednom případě k předání finanční částky nedošlo; * dne 30.

11.

2001 v dopoledních hodinách ponechali v místě bydliště u vchodu do rodinného domku poškozeného M.

K. v obci Vohančice č.

55 balíček s tritolovou náložkou o hmotnosti 400 g s dopisem požadujícím uhrazení finanční hotovosti ve výši 2.000.000,- Kč s tím, že pokud tato nebude uhrazena, bude blíže neurčeným způsobem ublíženo rodině poškozeného.

Za to byl obviněný stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věcí.

Dovolání stěžovatele dovolací soud svým usnesením ze dne 8. září 2004 (5 Tdo 985/2004) odmítl z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§ 265i odst.

1 písm. e) tr. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatel líčí svou verzi skutkového stavu věci.

Zejména pak argumentuje tím, že u něj zajištěná telefonní karta, ze které vyděrači uskutečnili telefonní hovory, mu byla podstrčena příslušníky Policie ČR.

Poukazuje na to, že bylo porušeno jeho právo spojit se s konzulárním úředníkem a právníkem a byl porušen zákon a policejní předpisy o chování příslušníků Policie ČR při provádění výslechů zadržených.

Stěžovatel v obecné rovině zmiňuje, že nechápe, proč předseda senátu zamítl otázku jeho obhájce, která se zřejmě týkala toho, "nakolik je (svědek P.) politicky a podnikatelsky činný".

Dále pak uvádí, že poškození se nestali objekty vydírání ve smyslu § 235 tr. zák. a rozvádí polemiku se závěry, které vyplývají z jednotlivých důkazů.

Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, a odložit jejich vykonatelnost.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, přezkoumav procesní postup obecných soudů vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, neshledal z ústavněprávního hlediska porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele.

V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst.

5 tr. ř.).

V tomto směru postačí zmínit, že z protokolu o vydání věci je patrno, že stěžovatel vydal telefonní kartu, ze které bylo voláno vyděrači poškozenému L.

P.i a byly provedeny další důkazy (výslechy svědků a odposlechy telefonů).

Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl.

81, čl.

82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 125 odst.

1, § 134 odst.

2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Tvrzení stěžovatele jsou pouhou polemikou s právním závěrem obecných soudů o jeho vině, s níž se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí postačujícím způsobem vypořádaly; dokazování prováděly i ve vztahu k zadržení stěžovatele a nebylo zjištěno, že by vůči němu postupovala Policie ČR v rozporu se zákonem.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Pokud jde o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, ten vzhledem k obsahu tohoto usnesení postrádá skutkový i právní základ, a proto mu nebylo vyhověno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2004