Entscheidungsdetail

III.ÚS 399/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.399.04
Datum: 19. 8. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 399/04 ze dne 19. 8. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 399/04

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, o ústavní stížnosti E.

R., zastoupené Mgr.

K. advokátkou proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2004 sp. zn.

28 Cdo 1036/2003, Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003 sp. zn.

20 Co 609/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2001 sp. zn.

25 C 18/94, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í Stěžovatelka se svou včas podanou a také ostatní formální náležitosti splňující ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl.

1, čl.

36 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

4 Ústavy ČR a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003 sp. zn.

20 Co 609/2002.

Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2001 sp. zn.

25 C 18/94, jímž bylo v řízení před obecnými soudy žalovanému Muzeu hlavního města Prahy uloženo vydat stěžovatelce ideálních 868/2520 nemovitostí v Praze na Starém městě (v rozhodnutích obecných soudů přesně specifikovaných) a ohledně vydání dalších ideálních 1652/2520 těchto nemovitostí byla žaloba stěžovatelky zamítnuta.

Obecné soudy v podstatě, jak patrno z obsahu jejich rozhodnutí, vycházely ze závěru, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst.

1 písm. d) zák. č.

403/1990 Sb. k ideální části - 868/2520 uvedených nemovitostí, k jejíchž vydání byl žalovaný také zavázán, na druhé straně však, ve vztahu k dále jí požadovanému vydání zbývající ideální části těchto nemovitostí, učinily závěr, že stěžovatelka jednak neprokázala, že by jí svědčil restituční nárok po dalších spoluvlastnících předmětných nemovitostí a jednak, v poměru k té ideální části nemovitostí, jichž byla původní spoluvlastnicí ona sama, pak s ohledem na způsob ztráty tohoto majetku (§ 453 odst.

2 občanského zákoníku, ve znění tehdy účinném) dovodily, že vydaní tohoto majetku podléhá režimu zákona č.

87/1991 Sb., jehož podmínky však stěžovatelka nesplňuje, neboť nemá české státní občanství.

Proti těmto rozhodnutím - v částech žalobě nevyhovujících - směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která porušení ústavně zaručovaných práv, plynoucích ze shora označených článků Listiny a Ústavy ČR, spatřuje v tom, že jí jako cizí státní příslušnici byla odňata možnost úspěšně restituovat majetek odebraný jejím předkům a tím byla znerovnoprávněna oproti restituentům, jejichž předkům či přímo jim samým byl majetek odebrán za stejných podmínek, avšak mají české státní občanství.

Jak uvádí v důvodech své ústavní stížnosti, dobově bylo postupováno v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy ve všech případech zestátnění majetku a tak není důvodu, proč by měly být odlišné podmínky restituce dle zákona č.

403/1990 Sb. a zákona č.

87/1991 Sb.

V ústavní stížnosti poukazuje na to, že hodnocení jejího restitučního nároku v sobě skrývá i mezinárodní aspekt, což dále rozvádí, jakož i na to, že při odebrání majetku Český stát otázku jejího občanství nezkoumal a majetku se ujal velmi rychle, při projednání její žádosti o jeho vrácení jí však klade formální překážky a znemožňuje či ztěžuje nápravu jasně prokázané křivdy.

Soudy tak dle jejího názoru neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu k majetku nacházejícímu se v České republice, jak garantuje Ústava ČR v čl.

Ve skutečnosti, že restituční řízení v její věci trvalo 9 let, kdy prodlevy mezi jednotlivými rozhodnutími soudů byly příliš dlouhé a soudy nezohlednily a nebraly v úvahu skutečnost, že se jednalo o specifické řízení, ve kterém je i otázka rychlosti rozhodnutí pro restituenty zvláště významná, pak dále stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, jehož jedním ze znaků je právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, však v posuzovaném případě neshledal.

Všechny soudy rozhodující ve věci stěžovatelky, jak patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, se věcí v potřebném rozsahu zabývaly, svá rozhodnutí řádně a v dostatečné míře odůvodnily, přičemž jejich závěry i v poměru k zamítavým výrokům lze považovat za ústavně konformní, a proto na obsah těchto rozhodnutí lze zcela odkázat.

Vlastní podstata námitek stěžovatelky se totiž opírá o tvrzení neústavnosti podmínky státního občanství v režimu zákona č.

87/1991 Sb., v tomto směru však nezbývá než stěžovatelku odkázat na závěry pléna Ústavního soudu, které byly přijaty v plenárním zamítavém nálezu sp. zn.

Pl ÚS 33/96, v němž se již tento soud otázkou ústavnosti podmínky státního občanství v uvedeném restitučním předpise zabýval a jímž je také senát posuzující tuto ústavní stížnost stěžovatelky zcela vázán.

Pokud pak jde o vytýkanou nepřiměřenost délky trvání soudního sporu, je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že právě a především v tak citlivých věcech jako jsou spory restituční by soudy měly postupovat s největší snahou věc rozhodnout v co možná nejkratší době a že v posuzované věci mohla a měla být rozhodnutí soudů jednotlivých stupňů vydávána v kratších intervalech, nicméně za stavu, kdy námitky stěžovatelky směřující proti způsobu rozhodnutí obecných soudů nebyly - jak shora uvedeno -shledány opodstatněnými a řízení o žalobě stěžovatelky bylo již pravomocně skončeno, pak, přestože k tomu došlo po 9 letech, nemůže být tato skutečnost sama o sobě s ohledem na možnosti, které Ústavnímu soudu poskytuje zákon č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, důvodem pro stěžovatelkou navrhované zrušení napadených rozhodnutí.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004