Entscheidungsdetail

II.ÚS 57/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.57.03
Datum: 17. 3. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 57/03 ze dne 17. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.

H., zastoupeného Mgr.

K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2002 sp. zn.

9 To 69/02, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. října 2001 sp. zn.

28 T 41/2000, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27.

2003, napadá stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.

10.

2002 sp. zn.

9 To 69/02, kterým tento soud jako soud odvolací zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30.

10.

2001 sp. zn.

28 T 41/2000, ohledně stěžovatele ve výroku o vině skutky uvedenými v bodech I., II., III. a IV., ve výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody.

Podle § 259 odst.

3 písm. a) trestního řádu tento soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele (dříve obviněného) uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu [§ 250 odst.

1, 3 písm. b) trestního zákona], ve znění účinném od 1.

2002, pokračujícím trestným činem podvodu [§ 250 odst.

1, 3 písm. b) trestního zákona, ve znění účinném od 1.

2002].

Za tyto trestné činy a za dva trestné činy zanedbání povinné výživy (§ 213 odst.

1 trestního zákona, § 213 odst.

1, 3 trestního zákona), které zůstaly odvoláním nedotčeny, uložil stěžovateli podle § 250 odst.

3 trestního zákona za použití § 35 odst.

1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání čtyř roků.

Současně rozhodl odvolací soud o náhradě škody.

Stěžovatel napadeným rozsudkům vytýká, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl.

8 odst.

2, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

S ohledem na skutečnost, že stěžovatel dne 20.

12.

2002 podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.

10.

2002 sp. zn.

9 To 69/2002 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, přerušil Ústavní soud usnesením ze dne 14.

10.

2003 sp. zn.

II.

ÚS 57/03 , řízení o předmětné ústavní stížnosti [podle § 63 ve spojení s § 109 odst.

2 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád], neboť shledal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání může mít význam pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Ústavní soud vzal v úvahu rovněž skutečnost, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek ve vztahu k ochraně práv, kterého je možné v zásadě využít až po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, proto stěžovatele zavázal, aby v zájmu zabránění nedůvodných průtahů v řízení před Ústavním soudem tento soud informoval o výsledku řízení o dovolání neprodleně poté, kdy se o něm dozví.

Přesto, že Ústavní soud uložil stěžovateli informovat tento soud o výsledku řízení o dovolání, tuto povinnost stěžovatel nesplnil.

Ústavní soud si proto vyžádal zaslání písemného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo o dovolání stěžovatele rozhodnuto.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.

12.

2003 sp. zn.

6 Tdo 1426/2003, které Ústavní soud obdržel dne 10.

2004, se zjišťuje, že dovolací soud podle ustanovení § 265k odst.

1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.

10.

2002 sp. zn.

9 To 69/02, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30.

10.

2001 sp. zn.

28 T 41/2000, v částech týkajících se stěžovatele.

Podle § 265k odst.

2 trestního řádu zrušil dovolací soud i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst.

1 trestního řádu přikázal dovolací soud Krajskému státnímu zástupci v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ústavní soud je povinen zkoumat, a to dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

182/1993 Sb.").

Jedním z atributů ústavní stížnosti, jak již bylo řečeno shora, je její subsidiarita, vyjádřená v ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především prostředky, které zákon k ochraně práva konkrétnímu subjektu poskytuje.

V dané věci nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci samé, neboť po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí dovolací soud vrátil věc k projednání a rozhodnutí Krajskému státnímu zástupci v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci.

Je tedy zřejmé, že dojde k novému rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud proto konstatuje, že nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb.

S ohledem na tuto skutečnost, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2004 JUDr.

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj