Entscheidungsdetail

II.ÚS 569/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.569.04
Datum: 12.02.2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 569/04 ze dne 2. 12. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupené JUDr. Z. J., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2004, č. j. 1 Co 23/2003-81, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2002, č. j. 24 C 65/2001-59, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.

2002, č. j.

24 C 65/2001-59, kterým byla zamítnuta její žaloba na ochranu osobnosti, kterou se po vedlejší účastnici řízení domáhala zaslání dvou omluvných dopisů a zaplacení částky Kč 150.000, jako nemajetkové újmy.

Zároveň se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.

2004, č. j.

1 Co 23/2003-81, kterým byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvého stupně.

Uvedenými rozsudky mělo dojít k porušení základních práv stěžovatelky podle čl.

10 odst.

1, a 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla rozhodnutím Policie České republiky, městského ředitelství v Brně, dopravního inspektorátu, ze dne 13.

1997 uznána vinnou z přestupku.

Měla se jej dopustit tím, že 25.

10.

1996 při předjíždění osobního automobilu řízeného vedlejší účastnicí vozidlo poškodila, z místa nehody odjela a byla vypátrána až dalším šetřením Policie České republiky.

Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, neboť neodpovídá v řízení provedeným důkazům, a tvrzení vedlejší účastnice považuje za účelové s cílem dosáhnout pojistného plnění.

Přestože žaloba stěžovatelky proti uvedenému správnímu rozhodnutí byla Městským soudem v Brně zamítnuta, cítí se být dotčena na své cti.

Veřejnost mohla při projednávání věci z tvrzení vedlejší účastnice dospět k závěru, že stěžovatelka je bezohlednou řidičkou, jež měla z místa nehody ujet.

Stěžovatelka se však uvedeného přestupku vůbec nedopustila, a cílem řízení nebylo objasnění dopravní nehody, ale potrestání stěžovatelky.

Proto se domáhala ochrany osobnosti.

V řízení završeném rozsudky, které nyní napadá ústavní stížností, obecné soudy vzaly podle § 135 odst.

1 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vinu stěžovatelky ze spáchání předmětného přestupku za prokázánu, a na tomto základě nepřiznaly žalobě stěžovatelky důvodnost.

Podle stěžovatelky však otázka viny ze spáchání přestupku nesouvisí se zásahem do osobnostních práv tak, jak ho v žalobě vymezila.

Ústavní soud především konstatuje, že se již jednou zabýval předmětným přestupkovým řízením proti stěžovatelce, jakož i na něj navazujícím soudním přezkumem.

Usnesením ze dne 25.

2000, sp. zn.

IV.

ÚS 237/2000 , odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, která směřovala proti rozhodnutím završujícím uvedená řízení.

Konstatoval přitom, že správní orgán i soud se věcí dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a řízení ve svém celku probíhalo v souladu se základními zásadami spravedlivého procesu.

Z tohoto důvodu Ústavní soud námitky, které směřovaly proti těmto rozhodnutím, odmítl jako nepřípustné, neboť v opačném případě by se jednalo o porušení zásady ne bis in idem re.

Tutéž zásadu lze uplatnit i na stěžovatelkou vyvolané řízení na ochranu osobnosti, které rovněž není způsobilé přezkoumávat pravomocné rozhodnutí správního orgánu o spáchání přestupku.

Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že obecné soudy pochybily, pokud při projednávání žaloby na ochranu osobnosti vzaly v souladu s § 135 odst.

1 o. s. ř. její vinu ze spáchání přestupku za prokázánu.

S ohledem na znění tohoto zákonného ustanovení nemohly s pravomocným správním rozhodnutím naložit jinak.

Součástí skutkové věty rozhodnutí správního orgánu o tomto přestupku je přitom jak konstatování porušení obecně závazného pravidla při předjíždění vozidel, tak porušení povinnosti setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty.

Obsahem výroků, které byly projednávány v řízení o žalobě stěžovatelky proti správnímu rozhodnutí, se stěžovatelka, podle svého tvrzení v žalobě i v ústavní stížností, cítí být dotčena na svém právu podle čl.

10 odst.

1 Listiny.

Obecné soudy se tedy důsledně zabývaly tvrzeními stěžovatelky, uvedenými v rámci řízení o její žalobě.

Takovou důsledností obecné soudy nemohly porušit základní právo stěžovatelky podle čl.

36 odst.

1 Listiny, jak dovozuje stěžovatelka.

Ústavní soud přitom již v minulosti dovodil, že ústavní stížnosti, dovolávající se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, nelze vyhovět. (nález ze dne 18.

1999, sp. zn.

IV.

ÚS 108/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení.

Svazek č.

13.

Nález č.

28. str.

207).

Pokud tedy stěžovatelka porušila obecně závazné právní předpisy, vztahující se k bezpečnosti silničního provozu, a proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo toto porušení konstatováno, podala žalobu k soudu, musela si být vědoma, že veřejným projednáváním této žaloby (tedy v souladu s čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) bude mít veřejnost možnost dozvědět se o jejím jednání.

Přitom veřejné jednání soudu samo o sobě není způsobilé zasáhnout do práva stěžovatelky podle čl.

10 odst.

1 Listiny.

Z vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, tak jak jsou zaručeny ústavním pořádkem.

Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu