Entscheidungsdetail

II.ÚS 477/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.477.03
Datum: 14. 10. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 477/03 ze dne 14. 10. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.

Dagmar Lastovecké a soudců JUDr.

PhDr.

Stanislava Balíka a JUDr.

Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E.

P., zastoupené JUDr.

Č., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.

2003, čj.

18 Co 246/03-384, a o návrhu na uznání stěžovatelkou požadované opravy v návrhu na určení otcovství ze dne 26.

1973 a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.

11.

1977, sp. zn.

9 C 178/73, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud podáním ze dne 6.

10.

2003, jímž napadala rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16.

2003, sp. zn.

18 Co 246/03.

Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo náležitosti zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") (navrhovatelka především nebyla zastoupena advokátem ve smyslu ustanovení § 30 cit. zák.), byla navrhovatelka vyzvána k odstranění vad podání v 20 denní lhůtě.

Tato výzva mimo jiné obsahovala informaci, že v řízení před Ústavním soudem musí být zastoupena advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu.

Stěžovatelka vytčené vady odstranila a Ústavnímu soudu, již řádně zastoupená, předložila advokátem sepsaný návrh, jímž se vedle zrušení uvedeného rozhodnutí městského soudu domáhá též uznání oprav návrhu na určení otcovství ze dne 26.

1973 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.

11.

1977, sp. zn.

9 C 178/73, jak je navrhuje v ústavní stížnosti.

Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudů v projednávané věci bylo porušeno právo na respektování její právní osobnosti ve smyslu čl.

16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na ochranu dobré pověsti ve smyslu čl.

10 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též její právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl.

36 Listiny.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn.

9 C 178/73, z něhož zjistil následující: Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28.

12.

2000, č. j.

Nc 15/97-18, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 10.

2002, čj.

9 C 178/73-344, soud zamítl návrh na opravu označení účastníků ve věci vedené pod sp. zn.

9 C 178/73.

Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že se stěžovatelka domáhala opravy označení účastníků ve věci, vedené pod sp. zn.

9 C 178/73, a to jak v návrhu, tak i v rozsudku ze dne 11.

1973 s tím, že návrh na určení otcovství k synovi V. podávala prostřednictvím právní zástupkyně, která nesprávně jako navrhovatele označila jejího syna.

I přes námitky stěžovatelky zůstalo toto označení nezměněno.

Místo O.

P. bylo také nesprávně uvedeno Ústředí pro mezinárodně právní ochranu v Brně.

Stěžovatelka proto navrhovala, aby byla jako navrhovatelka označena ona.

Soud její návrh odmítl s tím, že oprava chyb v psaní a počtech, jakož i jiných zřejmých nesprávností připadá v úvahu podle ustanovení § 164 zák. č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), pouze u rozsudku či usnesení, nikoliv u samotného návrhu.

Tato část návrhu na opravu označení účastníků proto zjevně nebyla důvodná.

Soud však neshledal ani důvod k opravě původního rozsudku s tím, že tvrzené nesprávnosti v označení účastníků nemají podklad v návrhu ve věci samé a nevyplývají ani z odůvodnění rozsudku či jiných souvislostí.

Rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil usnesením ze dne 16.

2003, čj.

18 Co 246/2003-384, Městský soud v Praze jako soud odvolací.

Konstatoval, že původní řízení bylo již pravomocně skončeno.

Soudy za žalobce v daném řízení pravomocně označily dříve nezletilého V.

Jiné označení účastníků by zasáhlo do posuzování věcné správnosti pravomocných rozhodnutí.

V rámci opravy rozhodnutí podle ustanovení § 164 o.s.ř. však věcnou správnost přezkoumávat nelze.

Proti tomuto rozhodnutí brojí stěžovatelka projednávanou ústavní stížností.

Uvádí v ní především námitky proti původním rozhodnutím vydaným v řízení o určení otcovství.

Tvrdí, že si soudy neujasnily postavení jednotlivých osob.

Chybný byl však již původní návrh, k jehož podání zmocnila právní zástupkyni, která však za navrhovatele označila jejího nezletilého syna V.

Pochybnosti vyslovuje také k tomu, že jako zástupce nezletilého bylo označeno Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže.

Domnívá se proto, že existují důvody pro opravu označení účastníků řízení o určení otcovství vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn.

9 C 178/73, v zásadě tak, aby jako navrhovatelka byla jak v návrhu, tak i v rozsudku ve věci samé označena právě stěžovatelka.

Stěžovatelka sama pak toto podání doplnila přípisem ze dne 20.

2004.

Vzhledem k tomu, že byla již dříve řádně poučena o nezbytnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud k tomuto dodatečnému doplňujícímu podání, nesepsanému advokátem, nepřihlédl.

Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst.

3 Ústavy a v článku 2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy.

Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" či "jiný zásah" orgánů veřejné moci.

Z uvedených kompetencí Ústavního soudu však nelze dovodit jeho oprávnění, aby rozhodl o návrhu na uznání stěžovatelkou požadované opravy v návrhu na určení otcovství ze dne 26.

1973 a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.

11.

1977, sp. zn.

9 C 178/73.

Ústavní soud tak zjevně k projednání takového návrhu není příslušný [§43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud se proto dále zabýval pouze návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu.

Stěžovatelka však Ústavnímu soudu nepředložila v zásadě žádné ústavně právně relevantní argumenty, které by vysvětlovaly, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí (resp. jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně) za protiústavní.

Takovým argumentem pochopitelně není zcela obecné tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jí jmenovaných práv.

Ani po přezkoumání napadeného rozhodnutí nedospěl Ústavní soud k závěru, že by napadené rozhodnutí vybočovalo z mezí ústavnosti.

Obecné soudy postupovaly podle ustanovení § 164 o.s.ř., dle něhož předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.

Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

S ohledem na ustanovení § 167 odst.

2 o.s.ř. lze tímto způsobem opravit také usnesení.

Nelze tak však postupovat v případě návrhu.

Závěr, že návrh stěžovatelky na opravu původního návrhu je nedůvodný, tak zcela jistě nelze označit za protiústavní.

Pokud jde o návrh na opravu rozhodnutí ve věci samé, soudy dospěly k závěru, že změna v označení účastníků v projednávaném případě není pouhou opravou chyby v psaní (počtech) či jiné zjevné nesprávnosti.

Ani tento závěr nelze označit za ústavně nonkonformní.

Zákon má v uvedeném ustanovení na mysli zjevné nesprávnosti, ke kterým došlo při vyhlášení nebo v písemném vyhotovení rozsudku (písařské chyby, omyly v součtech apod.), které jsou každému zřejmé.

Taková nesprávnost je zřejmá např. při porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním.

Je nepřípustné, aby soud postupem podle uvedeného ustanovení měnil obsah rozhodnutí.

Odvolací soud, resp. i soud prvého stupně interpretovaly dané ustanovení ústavně konformním způsobem, když konstatovaly, že oprava označení účastníků by v projednávaném případě zasáhla do věcného posouzení případu.

Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Ze shora uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) a § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká, v.r. předsedkyně senátu