Entscheidungsdetail

II.ÚS 402/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.402.03
Datum: 02.11.2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 402/03 ze dne 11. 2. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Dagmar Lastovecké a JUDr.

Jiří Nykodýma o ústavní stížnosti Ing.

M., CSc., zastoupeného Mgr.

B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.

2001, č.j.

12 C 212/2000-61, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.

10.

2001, č.j.

14 Co 210/01-84, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod a čl.

90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu k předmětnému bytu, za výlučného nájemce byla určena žalobkyně ( bývalá manželka stěžovatele) a stěžovateli bylo uloženo vyklidit byt do 15 dnů od přidělení náhradního bytu.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

2003, č.j.

26 Cdo 490/2002-103, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížností napadeno nebylo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu, neboť se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, které se týkají věci a byly účastníky řízení vzneseny.

Je přesvědčen, že soudy nesprávně rozlišily důkazy, které byly rozhodné z hlediska hmotněprávní normy, kterou následně aplikovaly.

Soudy nesprávně postupovaly dle ust. § 705 odst.

1 a 3 obč. zák., když bylo zjištěno, že odpůrkyně se již za trvání manželství z bytu odstěhovala, byt fakticky neužívá od prosince 1998, a není proto rozhodující, kdy došlo k ukončení vedení společné domácnosti.

Její manžel je vlastníkem nemovitosti a ona vlastní členský podíl k družstevnímu bytu.

Zájem nezletilého dítěte nelze vykládat tak, že tomu z účastníků, kterému bylo svěřeno do výchovy nezletilé dítě, jednoznačně přísluší, aby byl výlučným nájemcem bytu.

Městský soud v Praze dále pochybil, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání konaném dne 4.

10.

2001, přestože se řádně omluvil z důvodu služební cesty.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn.

12C 212/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a domáhá se přijetí rozhodnutí, které by odpovídalo jeho právnímu názoru, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn.

12 C 212/2000, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vycházely ze zjištění, že bývalí manželé získali předmětný byt za trvání manželství do společného nájmu výměnou za byt, jehož nájemkyní byla žalobkyně.

Vzhledem k tomu, že nezletilý syn (po rozvodu svěřený do péče matky) při společném soužití trpěl neurotickými problémy, odmítal být ve společnosti stěžovatele a mezi účastníky docházelo ke konfliktům, odešla žalobkyně v zájmu zdraví a výchovy syna v prosinci 1998 i s dítětem ke svým rodičům.

Po uzavření dalšího manželství a narození druhého syna bydlí žalobkyně střídavě u svých rodičů a své tchýně.

I po odchodu z bytu platila po určitou dobu nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu.

Pronajímatel navrhl, aby nájemcem bytu byl ten z manželů, kterému bude svěřeno nezletilé dítě.

Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí.

Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Jeho námitkami, a to včetně námitek uplatňovaných v ústavní stížnosti, ohledně uvážlivého trvalého opuštění domácnosti žalobkyní za účelem založení nové rodiny, se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení před obecnými soudy stěžovatel netvrdil, že manžel žalobkyně má byt, ani v tomto směru nenavrhoval provedení důkazů.

V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti či se s ním neztotožňoval.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Soudy obou stupňů pak svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. náležitě odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány.

Právní závěry soudů, které skutečnost, že žalobkyně odešla z bytu ve snaze zabránit konfliktům a zajistit zdravé výchovné prostředí pro dítě, nehodnotily jako trvalé opuštění domácnosti, při rozhodování o určení nájemce bytu zohlednily zákonná hlediska, tj. zájem nezletilého dítěte a stanovisko pronajímatele bytu (§ 705 odst.

3 obč. zák.), tak i hledisko zásluhy o získání bytu, přitom nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a z tohoto důvodu považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, jež by opravňovala zásah Ústavního soudu.

Právo na soudní ochranu, chráněné v čl.

36 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

K námitce stěžovatele, že došlo k porušení spravedlivého procesu a nerespektování čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod o rovnosti účastníků řízení tím, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, Ústavní soud uvádí následující.

Pokud je stěžovatel přesvědčen, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, mohl se nápravy domáhat prostřednictvím žaloby pro zmatečnost dle ust. § 229 odst.

3 o.s.ř.

Ve smyslu ust. § 75 odst.

1 zák. o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné, moci (soudy) již není možná.

V této části, jak z uvedeného vyplývá, nejsou splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2004 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu