Entscheidungsdetail

II.ÚS 373/04

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2004:2.US.373.04

Datum

25. 11. 2004

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 373/04 ze dne 25. 11. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.

Dagmar Lastovecké a soudců JUDr.

Stanislava Balíka a JUDr.

Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K.

P., t. č.

Věznice Valdice, 507 11, právně zastoupeného JUDr.

M.

Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.

2.

2004, sp. zn.

7 Tdo1500/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d mí t á .

O d ů v o d n ě n í V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.

9.

2003, sp. zn.

8 To 103/03, podle § 265i odst.

1 písm. e) trestního řádu pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

Rozsudkem Vrchního soudu byl stěžovatel a obviněný M.

V. uznán vinným, že dne 1.

4.

2002 v Mostě před diskotékou K. po předchozí verbální potyčce začali z nelegálně držených zbraní v úmyslu poškozené usmrtit střílet po skupině osob a dvě osoby takto usmrtili.

Tím podle soudu společným jednáním spáchali trestný čin vraždy podle 219 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 trestního zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručený čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a základní právo na účinné opravné prostředky zaručené čl.

13 Úmluvy, ve znění protokolů č.

3, 5 a 8 a čl.

2, ve znění protokolu č.

7.

Porušení citovaných práv spatřuje stěžovatel v tom, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ke 13ti letům odnětí svobody pro trestný čin vraždy podle § 219 odst.

1 trestního zákona.

Na základě odvolání podaného státním zástupcem Vrchní soud v Praze uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst.

1 a 2 trestního zákona spáchaném ve spolupachatelství s M.

V. a oběma uložil výjimečný trest odnětí svobody, stěžovateli v trvání 18 roků, M.

V. v trvání 17 roků.

Stěžovatel namítá, že ke změně právní kvalifikace, která ve svém důsledku vedla k možnosti uložení výrazně přísnějšího trestu, došlo v odvolacím řízení bez možnosti se proti takovému rozhodnutí bránit opravným prostředkem.

Proto podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto.

Důvody, pro které dovolání podal, nejsou rozhodně nepodstatné a formální, zejména pokud polemizují s použitou právní kvalifikací.

Námitky v dovolání byly odmítnuty, a proto se stěžovatel domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud se jimi nezabýval a stěžovatelovu argumentaci odmítl s tím, že jde o formální námitky, kterými se zabývat nehodlá.

K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

Ten uvedl, že stěžovatel vytváří dojem, že se ze strany odvolacího soudu jednalo o "překvapivé rozhodnutí", a jako obviněný v trestním řízení neměl možnost vůči takto neočekávanému rozhodnutí vznést žádné námitky.

Minimálně již v době podání obžaloby muselo však být stěžovateli zřejmé, že je trestně stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst.

Minimálně již v době podání obžaloby muselo však být stěžovateli zřejmé, že je trestně stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona, jímž byl také uznán vinným odvolacím soudem, a minimálně od tohoto okamžiku mohl v řízení proti této právní kvalifikaci brojit.

Zvlášť pak také v řízení před odvolacím soudem, když státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněných navrhoval jak použití přísnější právní kvalifikace, tak i uložení výjimečného trestu odnětí svobody.

Za zjevně neopodstatněné považuje Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že se nezabýval jeho námitkami a odmítl je s tím, že se jimi "nehodlá zabývat".

Dovolání je často obviněnými považováno za další odvolání, ač jde o mimořádný opravný prostředek, který se proti odvolání řídí přísnějším procesním režimem, omezenou přezkumnou povinností a z toho vyplývajícího specifického průběhu řízení.

Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele zabýval, což jednoznačně vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a posouzení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i vykonaného rozhodnutí soudu.

V konkrétním případě tedy musí i zde převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí.

Tak tomu bude při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to znamenalo ohrožení zákonného a spravedlivého rozhodování.

Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovolacími námitkami,.jeho argumentaci však nelze přisvědčit.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se námitkou, týkající se právní kvalifikace stíhaného skutku, řádně zabýval.

Dospěl však na rozdíl od stěžovatele k závěru, že jeho námitka je zjevně neopodstatněná a že odvolací soud nepochybil, když na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že předmětem útoku stěžovatele a obviněného M.

V. nebyli "poškození jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození náleželi a proti níž útok obžalovaných směřoval".

Odvolací soud podle soudu dovolacího postupoval správně, když dospěl k právnímu závěru, že podmínka spolupachatelství podle § 9 odst.

2 trestního zákona, týkající se společného úmyslu, byla splněna.

Trestní zákon v ust. § 265i odst.

1 písm. e) dává možnost dovolacímu soudu odmítnout dovolání usnesením, pokud se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

Pokud tedy Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistí, že rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a není proto třeba provádět úkony k objasnění věci, může dovolání odmítnout.

Tak tomu bylo i v daném případě a Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

82/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

82/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu