Entscheidungsdetail

II.ÚS 32/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.32.04
Datum: 27. 10. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 32/04 ze dne 27. 10. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Dagmar Lastovecké a soudců JUDr.

PhDr.

Stanislava Balíka a JUDr.

Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M.

A., t. č. ve vazební věznici v Praze 6 - Ruzyně, zastoupeného JUDr.

S., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14.

11.

2003, sp. zn.

Nt 725/2003, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.

12.

2003, sp. zn.

44 To 636/2003, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení, podaným k poštovní přepravě dne 16.

2004 a vyhovujícím požadovaným formálním podmínkám, domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 v záhlaví uvedených.

Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl.

8 odst.

5 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle ustanovení § 235 odst.

1, 2 písm. b) zákona č.

140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl spolu s dalšímu spolupachateli dopustit tím, že poškozenému Jiřímu Kuchařovi a jeho rodičům opakovaně vyhrožoval fyzickým násilím, pokud mu poškozený nepředá různé finanční částky.

Dne 16.

2003 měl stěžovatel po poškozeném žádat další peníze a přitom jej udeřit do obličeje.

Rozhodnutím soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29.

2003, sp. zn.

Nt 693/2003, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 usnesením ze dne 29.

10.

2003, sp. zn.

Zt 463/2003, rozhodla podle ustanovení § 71 odst.

3 trestního řádu, že stěžovatele i nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, neboť uvedený vazební důvod stále trvá.

Vyšla přitom ze zjištění, že stěžovatel má v rejstříku trestů tři záznamy.

Nyní stíhané trestné činnosti se měl dopustit v době, kdy mu bylo známo, že je proti němu vedeno další trestní řízení.

Zohlednila rovněž skutečnost, že stěžovatel není nikde stabilně zaměstnán.

Státní zástupkyně dále konstatovala, že vazební důvod uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu ze zákona odpadl (§ 71 odst.

2 trestního řádu).

Stěžovatelovu stížnost Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14.

11.

2003, sp. zn.

Nt 725/2003, zamítl (výrok I.), jeho písemný slib a záruku matky paní Z.

J. jako náhradu za uvedený vazební důvod nepřijal (výrok II. a III.).

Stížnostní soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele.

Poté, když přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná, neboť důvody vazby útěkové jsou v jeho případě splněny.

Vedle skutečností uvedených v napadeném usnesení, které soud dále rozvedl, specifikoval i další trestní řízení, které se proti stěžovateli vede, v němž mu rovněž hrozí trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let.

Písemný slib a záruku matky soud neshledal jako náhradu dostatečnou k tomu, aby stěžovateli bránila v útěku nebo skrývání.

Své úvahy soud v odůvodnění dále rozvedl.

Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení stížnost.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.

12.

2003, sp. zn.

44 To 636/2003, stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť námitky neshledal opodstatněnými.

Ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že nabízené náhrady za vazbu jsou v dané věci opatřením nedostatečným, neboť stěžovatel není vázán v místě bydliště žádnou konkrétní povinností.

Zohlednil rovněž další skutečnosti, které již konstatovaly orgány činné v trestním řízení v rozhodnutích uvedených výše.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností.

Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (čl.

8 odst.

5 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl.

36 Listiny).

Namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí nespecifikují konkrétní důkazy, které nasvědčují naplnění vazebního důvodu, nýbrž pouze odkazují na obsah spisu.

Zdůrazňuje, že k omezení osobní svobody vazbou by měly existovat zákonné důvody vazby a nikoli jen domněnky.

Je přesvědčen o tom, že z pouhé skutečnosti, že mu hrozí vysoký trest, nelze dovodit důvodnou obavu, že uprchne nebo se bude skrývat.

Připomíná, že se v minulosti trestnímu řízení nevyhýbal, zdržoval se vždy na adrese svého trvalého pobytu a poštu si přebíral.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 3, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.

Účastník plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že důvod vazby byl založen pouze hrozbou vysokým trestem v jeho věci, nýbrž i řadou dalších skutečností, které jsou v odůvodnění uvedeny.

Připojuje údaje o aktuálním stavu trestních řízení, která jsou proti stěžovateli vedena jednak u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.

2 T 176/2003, a jednak u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.

25 T 80/2003.

V rámci druhého jmenovaného řízení byla podána posuzovaná ústavní stížnost.

Stěžovatel je i nadále stíhán ve vazbě, přičemž proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, který o trvání vazby naposledy rozhodoval, stěžovatel stížnost nepodal a rozhodnutí nabylo právní moci.

Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření podrobně popisuje skutečnosti, které bylo namístě zohlednit při hodnocení existence vazebního důvodu.

Podle jeho názoru jsou důvody v posuzované věci dostatečně konkrétní.

Na závěr soud uvádí, že s ohledem na trestní minulost a současný rozsah trestné činnosti, z níž je stěžovatel důvodně podezřelý, by byl v jeho případě naplněn i důvod vazby předstižné uvedený v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu.

Ten však při prvním návrhu na omezení svobody stěžovatele nebyl soudem akceptován.

Ústavní soud vyšel při posuzování důvodnosti návrhu z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudů, jež napadená usnesení vydaly.

V minulosti Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy).

Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadeným usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 spatřuje Ústavní soud ve tvrzení, že soudy řádně nezdůvodnily existenci vazebního důvodu.

Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.

Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení § 67 trestního řádu.

Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích, nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ve vazbě, naplní se některý z uvedených následků.

Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu.

Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu.

V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v § 67 písm. a) trestního řádu, tj., že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště, anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí ústavním požadavkům dostála.

Jak konstatoval soud prvého stupně, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestního stíhání stěžovatele a jeho spolupachatelů, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu (§ 67 trestního řádu).

Právě v trestní věci stěžovatele zjištěné skutečnosti vedly oba obecné soudy k úsudku, na základě něhož při své přezkumné činnosti akceptovaly rekonstrukci skutkového děje, který pro účely úvah o nutnosti zajištění jeho osoby vazbou podřadily pod ustanovení 235 odst.

1, 2 písm. b) trestního zákona.

Stran označeného vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v jeho nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti.

Napadená rozhodnutí, ve svých odůvodněních obsahují konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. a).

Námitce stěžovatele, že odůvodnění existence vazebního důvodu je postaveno pouze na skutečnosti, že mu v souvislosti s posuzovanou trestnou činností hrozí vysoký trest, nelze přisvědčit.

Vedle uvedeného zjištění soudy zohlednily dále fakt, že stěžovatel byl dříve již třikrát soudně trestán za majetkovou trestnou činnost a souběžně s posuzovanou věcí je proti němu vedeno u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, pod sp. zn.

2 Zt 618/2003, další trestní řízení rovněž pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin krádeže podle § 247 odst.

1 písm. b), 3 písm. b) trestního zákona.

I za souběžně stíhanou trestnou činnost mu přitom hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let.

Při posouzení nabízených garancí soudy zohlednily, že stěžovatel není nikde stabilně zaměstnán.

Dospěly k závěru, že stěžovatelův slib nelze v dané věci považovat za záruku nahrazující omezení osobní svobody i s ohledem na fakt, že nyní stíhané trestné činnosti se měl dopustit v době, kdy mu bylo známo, že je proti němu vedeno další trestní stíhání.

Stěžovatel není v místě bydliště vázán žádnou povinností.

Ani záruku matky stěžovatele soudy z uvedených důvodů nepovažovaly za garanci dostatečnou.

Námitku stěžovatele, že se nikdy trestnímu řízení nevyhýbal a na adrese trvalého pobytu se dlouhodobě zdržoval, se stížnostní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval a dospěl k závěru, že v posuzované věci nemá právní relevanci, neboť se vztahuje k době, kdy stěžovateli reálně nehrozil citelný trest odnětí svobody.

Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. o nepropuštění z vazby, představuje značný zásah do osobní svobody.

V posuzovaném případě však byla existence skutečností odůvodňujících tzv. vazbu útěkovou, obecnými soudy řádně zjištěna a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě vyložena.

Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatel byl zbaven svobody jinak, než z důvodů, které stanoví zákon.

K dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo.

Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 27. října 2004 JUDr.Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu