Entscheidungsdetail

II.ÚS 24/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.24.03
Datum: 23. 9. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 24/03 ze dne 23. 9. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2002, sp. zn. 20 Co 344/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. ledna 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2002, sp. zn.

6 C 35/97.

Rozsudkem prvostupňového soudu byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal navrácení věcí, v případě nemožnosti jejich vydání pak zaplacení částky 25.000 Kč.

U nalézacího soudu se však stěžovateli nepodařilo prokázat, že věci, které byly jeho vlastnictvím, by měla v držení žalovaná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před obecnými soudy došlo k několika pochybením, zejména k průtahům v řízení, kdy výslech několika svědků teprve po několika letech nemohl vést k vybavení si všech podrobností.

Prvostupňový soud rovněž nenechal vypracovat znalecký posudek na zdravotní stav žalované, ačkoliv tento důkaz navrhovaly obě strany sporu.

Soud odvolací pak, dle názoru stěžovatele, nepřihlédl k jeho odvolacím důvodům a rozhodl, aniž by se k nim vyjádřil.

Závěr obecných soudů, týkající se prokázání vlastnictví ale neprokázání držby, je, dle stěžovatele, závažným náznakem porušení nestrannosti a nezávislosti soudů obou stupňů.

Stěžovatel rovněž napadl provádění důkazů soudem prvého stupně, kdy jím předložené důkazy nebyly akceptovány v plné míře, jakož i to, že některé nebyly provedeny vůbec.

Jednalo se zejména o výslech svědků - příslušníků Policie ČR.

S odvoláním na nález Ústavního soudu, sp. zn.

III.

ÚS 150/93 , pak konstatoval, že obecné soudy porušily zásadu nestrannosti a nezávislosti, když se s jím předloženými čestnými prohlášeními nezabývaly.

V uvedeném postupu proto shledal zásah do svých základních práv zaručených v čl.

36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Hradci Králové - za kterého se vyjádřil předseda senátu 20 Co.

Ten plně odkázal na odůvodnění rozsudků soudu I. stupně, jakož i na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.

Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Hradci Králové, vedený pod sp. zn.

6 C 35/97.

Po prostudování spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání osobních věcí a dokladů, které mu při odstěhovávání měla vzít jeho tehdejší manželka.

V průběhu dlouhého soudního řízení, které se především zabývalo spornou existencí některých věcí, se stěžovateli podařilo prokázat, že věci, jejichž vydání se domáhal, byly v jeho vlastnictví, případně v jeho držení.

Nepodařilo se mu však prokázat, že věci jeho bývalá manželka odvezla, případně, že je má v držení.

Odvolací soud tyto závěry potvrdil jako správné, když konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno.

Ani s tímto závěrem nebyl stěžovatel spokojen, a proto ve věci podal dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 22. října 2003, pod sp. zn.

22 Cdo 2019/2003, usnesením, jímž dovolání odmítl jako nepřípustné.

Toto dovolání navíc stěžovatel, ani jeho právní zástupce v ústavní stížnosti nezmínil ani nenapadl, a to ani dodatečným doplněním ústavní stížnosti.

K námitce stěžovatelem namítaného porušení jeho práv, které mělo spočívat v tom, že soud nenechal vypracovat znalecký posudek na způsobilost žalované k právním úkonům, se soud prvého stupně vyjádřil již v rozsudku, když uvedl, že ze zdravotního posudku, ani z chování žalované u jednání nejsou patrné žádné okolnosti, pro které by soud měl nechat znalecký posudek vyhotovit.

Dle názoru Ústavního soudu není možné souhlasit s námitkou stěžovatele, že odvolací soud nepřihlédl k jeho odvolacím důvodům.

Krajský soud odvolání věcně přezkoumal a neshledal v rozsudku vady.

To, že se nezabýval jednotlivě každou námitkou stěžovatele, není možné považovat za porušení jeho základních práv tak, jak v ústavní stížnosti namítl.

Posouzení předložených důkazů, tedy i stěžovatelem předloženého čestného prohlášení D. a Z.

P., je plně v kompetenci obecných soudů.

Je na nich, aby se znalostí věci posoudily, zda k posouzení věci je jeho provedení nezbytné.

Tím spíše, že důkaz byl navržen teprve s odvoláním a soud k němu proto přihlížel i s ohledem na ustanovení § 205 a o.s.ř. navíc.

Pokud stěžovatel odkázal na nález, sp. zn.

III.

ÚS 150/93 , jehož právní věta představuje podstatnou část jeho odvolání, konstatuje Ústavní soud, že se na zde projednávanou věc nevztahuje v míře, jakou jí zřejmě stěžovatel přisoudil.

Jinými slovy postup obecných soudů nebyl s tímto závěrem Ústavního soudu v rozporu. (Citovaný nález se týká hodnocení důkazů podle § 120 o. s. ř., k tomu je třeba dodat, že jde o nález, týkající se úpravy o. s. ř. ve znění před novelou č.

30/2000 Sb.) Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, že by byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v čl.

36 Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.

Pokud stěžovatel spatřil zkrácení na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení Listiny, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., č.

5).

Namítané průtahy v řízení, jakožto zásah do práva zaručeného v čl.

38 Listiny, Ústavní soud nemohl posuzovat s ohledem na již ukončené řízení ve věci samé.

Stěžovatel se ani podobného zásahu nedomáhal, když pouze konstatoval dobu, po kterou se obecné osudy jeho věcí zabývaly.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst.

2 lit. a) zákona, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2003 JUDr.

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu