Entscheidungsdetail

II.ÚS 11/03

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.11.03
Datum: 23. 2. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 11/03 ze dne 23. 2. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.

R. a D.

R., zastoupených JUDr.

H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.

10.

2002, č. j.

30 Co 293/2002-76, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku krajského soudu citovaného v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 27.

2002, č. j.

5 C 142/99-50, ve výroku ukládajícím povinnost žalované České republice - Okresní úřad pro Prahu východ uzavřít se žalobci R. a A.

P., jakožto s oprávněnými osobami dle § 3 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č.

87/1991 Sb.), dohodu o vydání nemovitostí.

Stěžovatelé, kteří měli v předmětném sporu postavení vedlejších účastníků na straně žalované, tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení čl.

11 odst.

1 a 3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti vyplývá, že manželé P. byli až do roku 1988 bezpodílovými spoluvlastníky domu se stavební parcelou v obci a katastrálním území Radonice se součástmi a příslušenstvím, jež přešly po jejich emigraci do vlastnictví státu ke dni 16.

1988 podle § 453a tehdy platného zákona č.

40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Dne 5.

11.

1992, tedy před nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného ve sbírce zákonů pod č.

164/1994, kterým byla v § 3 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb. vymezujícím oprávněné osoby dle tohoto zákona zrušena podmínka trvalého pobytu, uzavřela Česká republika se stěžovateli kupní smlouvu, kterou získali předmětné nemovitosti do vlastnictví.

Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že v důsledku ústavní stížností napadeného rozsudku bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl.

11 odst.

1 a 3 Listiny, neboť nemohou plně využívat své vlastnické právo k nemovitostem.

Dále uvádějí, že Krajský soud v Praze neposuzoval ani otázky právní jistoty a dopadu přísné aplikace restitučního zákona na jejich vlastnická práva.

Postupem soudů bylo rovněž porušeno jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl.

38 odst.

2 Listiny.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn.

5 C 142/99, na základě něhož si ověřil, že po několikaletém soudním řízení tento soud vyhověl návrhu žalobců a zavázal Českou republiku, jakožto povinnou osobu dle zákona č.

87/1991 Sb., k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek potvrdil.

Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž bylo rozhodnuto dne 22.

2003 usnesením, č. j.

28 Cdo 961/2003-97.

Dovolání stěžovatelů, jakožto vedlejších účastníků na straně žalované České republiky v předmětném sporu, bylo podle § 243b odst.

5 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za použití ustanovení § 218 písm. b) odmítnuto jako nepřípustné, neboť bylo z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti podáno neoprávněnou osobou.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření z 6. listopadu 2003 shledal ústavní stížnost nedůvodnou a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 2.

10.

2002, a zejména na právní důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska splnění náležitostí dle § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný osobou neoprávněnou.

Ve smyslu tohoto ustanovení je k podání ústavní stížnosti oprávněna pouze fyzická nebo právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, jež vyústilo v napadené pravomocné rozhodnutí, neboť, jak sami v ústavní stížnosti uvádějí a ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, měli v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované.

Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost i ve shodě se svou dosavadní judikaturou, dle které je nutno také zkoumat, zda nenastala skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, v němž však bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, a následkem je nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti ( Pl.

ÚS 30/95 ).

Za této situace by totiž Ústavní soud musel ochranu poskytnout.

Řízení o uzavření dohody o vydání předmětné nemovitosti vedené před obecnými soudy bylo ukončeno pravomocným rozsudkem krajského soudu napadeným ústavní stížností tak, že upravilo práva a povinnosti účastníků řízení uložením povinnosti žalované České republice, jako osobě povinné, vůči žalobcům, tedy osobám oprávněným.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí určil Českou republiku osobou povinnou ve smyslu § 4 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb., aniž by však posuzoval platnost kupní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a stěžovateli a vyřešil tak otázku vlastnického práva k předmětné nemovitosti.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí krajského soudu není bezprostředním zásahem do vlastnického práva stěžovatelů a neporušuje čl.

11 odst.

1 a 3 Listiny.

Stěžovatelé mají k dispozici veškeré procesní prostředky, které jim právní řád České republiky k ochraně vlastnického práva poskytuje.

Je tedy zřejmé, že ani z tohoto hlediska nelze dovodit aktivní legitimaci stěžovatelů k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve sporu, v němž byli stěžovatelé vedlejšími účastníky.

Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítl podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 23. února 2004