Entscheidungsdetail

I.ÚS 753/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.753.02
Datum: 13. 9. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 753/02 ze dne 13. 9. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti O. s.

K., T., a. s., právně zastoupené JUDr.

S., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.

2002, č. j.

38 Ca 136/2001-49 a proti bodu b) rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora ze dne 16.

2000, č. j.

PÚ/245/2000, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka žádala zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že oprávněná J.

Š. je vlastnicí nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí jako kultura ovocný sad s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen princip nedotknutelnosti a nezrušitelnosti jejího vlastnického práva, chráněného čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a porušen byl i čl.

90 Ústavy ČR, protože Městský soud v Praze stěžovatelce neposkytl ochranu jejímu právu.

Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení restitučního nároku oprávněné osoby, který byl, ač se jednalo o jeden objekt, posuzován podle různých restitučních předpisů, a to podle toho, který byl pro oprávněnou osobu příznivější.

Z celé věci přitom vyplývá, že zákon č.

87/1991 Sb. a zákon č.

229/1991 Sb., byly oprávněnou používány podle toho, jak plynuly lhůty k uplatnění nároku a vznikla tak paradoxní situace, kdy byly na jednu nemovitost, tvořenou více pozemkovými parcelami a stavbou, použity oba právní předpisy.

Oprávněná v roce 1991 nesplňovala podmínku trvalého pobytu dle zákona č.

87/1991 Sb.

Tuto podmínku splnila až v listopadu 1992, a mohla tak uplatnit nárok jen podle zákona č.

229/1991 Sb.

Podmínka trvalého pobytu byla navíc splněna pouze formálně, protože oprávněná bydlí ve Francii.

Oprávněná se v roce 1995 žalobou domáhala vydání stavebních parcel a staveb ve smyslu zákona č.

87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č.

164/94 Sb.

Nemovitosti, kterých se týkají napadená rozhodnutí, tvořily jeden celek - rekreační objekt původního vlastníka.

Stěžovatelka namítla, že nemovitosti přešly na stát zákonem č.

118/1948 Sb.

Městský soud přitom dovodil, že je pochybné, zda ke znárodnění došlo v souladu s tehdejšími zákonnými předpisy, neboť nebylo prokázáno, že by pozemky sloužily k provozu znárodněného podniku, což je podle stěžovatelky nesprávný názor, protože tyto pozemky sloužily jako zástava k provoznímu úvěru, který později splácel národní podnik T..

Městský soud upozornil, že za znárodněný majetek náležela náhrada, jejíž neposkytnutí založilo restituční titul dle ust. § 6 odst.

1 písm. o) zákona č.

229/1991 Sb., což není správný názor, protože majetek byl znárodněn jako celek.

Stěžovatelka poukázala, že pozemek nebyl užíván k zemědělským účelům, je osázen okrasnými porosty a zemědělské využití znemožňují "drobné stavby trvalého charakteru", což potvrdil i znalecký posudek; i proto by neměly být akceptovány údaje z pozemkové knihy.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále poukázala na to, že pokud se jednalo o znárodněné nemovitosti, měl být nárok oprávněné uplatněn podle ust. § 47 zák.

92/91 Sb., avšak oprávněná tento postup nedodržela.

Stěžovatelka uvedla, že na tento rozpor ve svých předchozích podáních neupozorňovala, proto tak učinila dodatečně.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.

2002 (38 Ca 136/2001-49) vyplývá, že Městský soud v Praze se zabýval námitkou, že pozemková parcela nesloužila v době znárodnění k zemědělským účelům, a proto nemohla být posuzována podle zákona o půdě, ale dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že ačkoli vlastník pozemky užíval k rekreačním účelům, jejich povaha byla zemědělská.

Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelčina základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že bylo v rozporu s hmotným a procesním právem shledáno, že není vlastnicí předmětných nemovitostí.

Z toho odvíjí tvrzení o zásahu do svého vlastnického práva.

Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně.

Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí pozemkového úřadu a konstatoval, že pozemkový úřad správně posoudil otázku existence restitučního titulu.

Dodal, že znárodnění pozemků se opíralo o tvrzení, že pozemky (dané do zástavy ke krytí provozního úvěru) úzce souvisí s chodem znárodňovaného podniku, avšak tato formulace neodpovídá dikci ust. § 2 a 3 zákona č.

118/1948 Sb.

Tato skutečnost, společně s neprokázáním poskytnutí náhrady za znárodněný majetek (§ 13 zákona č.

118/1948 Sb.), vedla soud k pochybnosti o tom, zda byly dodrženy předpisy o znárodnění.

Soud konstatoval, že oprávněná byla ke dni 25.

11.

1992 přihlášena k trvalému pobytu v okrese Blansko a restituční nárok byl u pozemkového úřadu uplatněn dne 15.

12.

1992.

Městský soud dále vypořádal námitky, které proti rozhodnutí pozemkového úřadu vznesla stěžovatelka v opravném prostředku, a které se shodují s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti.

Městský soud své rozhodnutí transparentně a přesvědčivě odůvodnil.

Stěžovatelka namítla, že o nemovitostech tvořících jeden celek bylo rozhodováno podle obou restitučních předpisů, přičemž oprávněná nesplnila podmínky zákona č.

87/1991 Sb.

K tomu Ústavní soud poznamenává, že již v řízení před obecným soudem oprávněná namítla, že pokud by nyní projednávaný nárok spadal do aplikačního záběru zákona č.

87/1991 Sb., byla by již vlastnicí, neboť povinná osoba s ní již v roce 1993 uzavřela dohodu o vydání nemovitostí.

K tomu Ústavní soud dodává, že pokud zákony, či rozhodovací praxe orgánů veřejné moci založí štěpení statusu předmětu sporu, nelze v tom bez dalšího spatřovat porušení základního práva či svobody.

Městský soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro aplikaci zákona č.

229/1991 Sb., a tento svůj závěr odůvodnil způsobem, který nevybočuje z ústavního rámce a Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, nemá k jeho rozhodnutí výhrady.

Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla právní námitku, kterou podle vlastního tvrzení v předchozím řízení před obecným soudem neuvedla.

K tomu Ústavní soud dodává, aniž by se dále vyjadřoval k opodstatněnosti této námitky, že podle jeho ustálené judikatury nemůže být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů účinně namítáno nic, co nebylo, alespoň z hlediska podstaty námitky, řádně uplatněno v řízeních, která předcházela vydání těchto rozhodnutí.

Jinak by se Ústavní soud dostal do postavení superrevizní instance, což neodpovídá ani jeho ústavně vymezeným pravomocím, ani principu brzd a protivah, a koneckonců ani jeho reálným možnostem.

Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumává z hlediska dotčení na základních právech či svobodách, avšak pouze v rámci, který byl předtím, za aktivní součinnosti stěžovatelů, materiálně a formálně vymezen v řízení před obecnými soudy.

Tento závěr se opírá o subsdiaritu ústavní stížnosti, vyjádřenou ust. § 75 zákona o Ústavnímu soudu a vyplývající z čl.

83 Ústavy ČR.

Ústavní soud musí přihlížet k tomu, zda k pochybení tvrzenému v ústavní stížnosti nedošlo i v důsledku toho, že stěžovatelka nedostatečně hájila svá práva (např. nevyužitím možnosti dané opravnými prostředky, které jsou ve sporném řízení ovládány zásadou projednací a dispoziční a kde nelze spoléhat na revizní princip (obdobně i nález ze dne 13.

2000, sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

19, str.

79).

Na okraj Ústavní soud dodává, že k relevanci zákona č.

92/1991 Sb. se vyjadřoval v jiné stěžovatelčině věci s obdobnými rysy (srov. nález ze dne 18.

1996, sp. zn.

III.

ÚS 269/96 , Sb.n.u., sv.

7, str.

105).

Nelze dospět k závěru, že orgány veřejné moci při aplikaci podústavních právních norem vykročily z mezí ústavnosti, nebo že napadená rozhodnutí jsou výsledkem libovůle při aplikaci právních norem.

Stejně tak nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka byla omezena ve svých ústavně garantovaných možnostech k uplatnění svých práv.

Ústavní soud neshledal porušení základních lidských práv a svobod tvrzených stěžovatelkou.

Stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jejích jiných základních práv a svobod.

Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 13. září 2004 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu