Entscheidungsdetail

I.ÚS 712/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.712.02
Datum: 25. 5. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 712/02 ze dne 25. 5. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z.

P., zastoupeného JUDr.

H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26.

2002, č. j.

8 C 566/2001 - 23, dále proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.

2002, č. j.

27 Co 227/2002 - 42, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.

2003, č. j.

22 Cdo 216/2003 - 94, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10.

12.

2002 stěžovatel napadá výše citované rozsudky Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená ustanovením čl.

1 a čl.

3 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud ze soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn.

4 C 972/91 zjistil, že rozsudkem výše citovaného soudu ze dne 1.

11.

1994, č. j.

4 C 972/91 - 38 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby žalovaným (vedlejší účastníci manželé H.) byla stanovena povinnost vydat stěžovateli dům č. p.

829 v L. se stavební parcelou č.

925, zahradou č.

619/36 a 619/121, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Nymburce na listu vlastnictví č.958 pro obec a katastrální území Lysá nad Labem.

Krajský soud v Praze rozhodl k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 13.

1998 č. j.

28 Co 620/97 - 55 tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání domu č. p.

829 v L. (dále ve výroku specifikováno) a v dalším rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.

V roce 2001 si pak stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Nymburce novou žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parcelní číslo 925, parcelní číslo 619/36 a parcelní číslo 619/121, zapsaných na listu vlastnictví 958 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu v Nymburce.

Tato žaloba byla v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu zamítnuta.

Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku soudu nalézacího podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že jej neshledal důvodným a rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele výše citovaným usnesením odmítl, protože jej neshledal přípustným dle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho žaloba má základ v restitučním řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn.

4 C 972/91.

Dále konstatuje, že mu nelze vytýkat, že si nepodal ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13.

1998, protože mu nebyl znám právní názor Ústavního soudu ohledně výkladu ustanovení § 8 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb., který byl publikován až za dlouhou dobu po uplynutí lhůty k podání předmětné ústavní stížnosti.

Stěžovatel má za to, že kdyby mělo platit, že jen ti restituenti, kteří se dočkali nálezu Ústavního soudu, získají více práv než ti, o jejichž právech bylo rozhodnuto před vydáním nálezu Ústavního soudu, šlo by o nerovnost těchto restituentů v právech, čímž by jim byla způsobena újma na právech, což představuje porušení čl.

1 a čl.

3 odst.

3 Listiny.

Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen.

Dotazem učiněným na Okresní soud v Nymburce Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 10.

12.

2002 proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání.

Proto bylo řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 7.

2003 přerušeno.

Jelikož Nejvyšší soud ČR výše citovaným usnesením o dovolaní stěžovatele rozhodl, odpadla tak překážka bránící v řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.

Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základní práva a svobody" (nález sp. zn.

III.

ÚS 269/99 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, Praha, C.

Beck 2000, str.

235).

S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení obecnými soudy nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, žaloba nebyla shledána důvodnou.

Jak soud I. stupně uvedl, nápravy křivd, k jejichž napravení slouží zákon č.

87/1991 Sb., v platném znění, se lze domáhat pouze postupem dle uvedeného zákona.

Proto nebyl u stěžovatele shledán žádný hmotněprávní titul k vydání takového rozhodnutí.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, "že se stěžovatel domáhá vydání pozemků, ke kterým by mohl nabýt vlastnické právo na základě dohody o vydání ve smyslu § 5 zákona č.

87/1991 Sb., v platném znění.

Jestliže byla jeho žaloba ohledně dotčených pozemků pravomocně zamítnuta, stěžovatel se jejich vlastníkem nestal.

Tento závěr je třeba respektovat i při rozhodování o určovací žalobě, neboť je projevem závaznosti (§ 159 odst.

2 o. s. ř.) pravomocného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ve věci sp. zn.

4 C 972/91.

Ani z § 82 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb. nelze vyvodit závěr, že ústavní stížnost, navíc podaná v jiné právní věci, než ve věci sp. zn.

4 C 972/91, by konstituovala vlastnické právo stěžovatele k dotčeným pozemkům.

Žádné podobné právní důsledky nevyplývají ani z čl.

89 odst.

2 Ústavy ČR, neboť v něm deklarovaná závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu nemá přímý vliv na vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, o kterých obecné soudy vydaly závazné rozhodnutí, které nebylo ústavní stížností zrušeno" (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.

2002, č. j.

27 Co 227/2002 - 42, str.

43).

Ústavní soud k těmto závěrům obecných soudů konstatuje, že soud nalézací i odvolací postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadených rozhodnutích nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.

Dále dodává, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků (tzv. určovací žaloba dle § 80 písm. c) o. s. ř. ) má deklaratorní charakter.

Soud na takový návrh určí, zda tu právní vztah nebo právo je či není (je-li na tom naléhavý právní zájem).

Na základě určovací žaloby nelze konstituovat vlastnické právo k určité věci, neboť rozhodnutí soudu pouze určuje existenci právního vztahu či práva.

V konkrétním případě pak obecné soudy nemohly porušit princip rovnosti garantovaný Listinou, jak stěžovatel namítá.

Argumentuje-li stěžovatel nerovností v přístupu obecných soudů k jednotlivým restitučním sporům, Ústavní soud k tomu dodává, že se sám stěžovatel svým vlastním přičiněním zbavil možnosti přezkoumání rozhodnutí v restitučním řízení, když si nepodal ve své věci dovolání, resp. ústavní stížnost.

Jestliže v restitučním řízení stěžovatel navrhl připustit dovolání proti rozsudku soudu II. stupně a odvolací soud tento návrh zamítl, měl stěžovatel stále možnost podat si dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (§ 239 odst.

2 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č.

30/2000 Sb.), případně pak ústavní stížnost.

Tímto procesním postupem se mohl domáhat svých práv, pokud se cítil být na nich zkrácen v řízení před obecnými soudy, tak jak to učinili ti, na rozhodnutí v jejichž věcech se stěžovatel odvolává.

V postupu obecných soudů tudíž nelze vidět tvrzený zásah do základních práv stěžovatele, neboť rozhodnutí obecných soudů má oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu uvádí Ústavní soud následující.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toto rozhodnutí výslovně nenapadá, nicméně Ústavní soud jej vzhledem k celistvosti řízení přezkoumal.

Za této situace nelze přehlédnout význam nálezu ze dne 11.

2004, sp. zn.

Pl.

ÚS 1/03 (publikovaný jako zákon č.

153/2004 Sb.), kterým došlo ke zrušení ustanovení § 243c odst.

2 o. s. ř., jenž zakotvovalo možnost neodůvodňovat rozhodnutí, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání dle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud, přestože dovolací soud přehlédl neústavnost aplikovaného ustanovení o. s. ř., nepřistoupil ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu a de facto neefektivní, resp. neznamenalo by v důsledku změnu oproti současnému stavu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2004 JUDr.

František Duchoň, v. r. předseda senátu