Entscheidungsdetail

I.ÚS 700/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.700.04
Datum: 29. 11. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 700/04 ze dne 29. 11. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senát JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů, o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. R. M., proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 8. 2004, čj. 1 KZv 31/2004-596, a proti usnesení Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 22. 7. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní stanovené formální předpoklady a podmínky (§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), napadá stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými bylo rozhodnuto o spojení a vyloučení jeho trestní věci vedené původně pod ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be.

Stěžovatel namítá, že tato rozhodnutí jsou nezákonná, jejich vydáním byla porušena ustanovení § 1, 2 odst.

1, 4, 5 a 13, § 20, § 23, § 134 odst.

1, 2, § 141 odst.

2 a § 147 trestního řádu a došlo jimi k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem ČR, když došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl.

1, čl.

2 odst.

3 a čl.

9 Ústavy České republiky, v čl.

1, čl.

2, čl.

3 odst.

3, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3, čl.

38 odst.

1, 2 a čl.

40 odst.

2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl.

1, čl.

7 a čl.

11 odst.

1 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl.

2 odst.

1 a 3, čl.

14 odst.

2 a 3 a čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl.

6 odst.

2 a 3, čl.

13, čl.

17 a čl.

18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že napadené usnesení policejního orgánu o spojení a vyloučení trestní věci bylo vydáno bez splnění zákonných podmínek pro takovýto postup, přičemž usnesení není řádně odůvodněno.

Pokud se jedná o usnesení Městského státního zastupitelství v Praze stěžovatel namítá nesprávný výklad ustanovení § 141 odst.

2 trestního řádu státní zástupkyní, která dospěla k závěru, že proti usnesení policejního orgánu o spojení a vyloučení trestní věci není stížnost přípustná.

Dále stěžovatel rozvádí námitky proti usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31.

2004.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená usnesení orgánů veřejné moci zrušil.

Z ústavní stížnosti a dalších spisových materiálů Ústavní soud zjistil následující: Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Správy hl. města Prahy, SKPV, odboru hospodářské kriminality, ze dne 30.

2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003, bylo proti stěžovateli a dalším čtyřem osobám zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst.

1, § 250 odst.

1, 4 trestního zákona.

Usnesením policejního orgánu Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31.

2004, ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst.

1, 3 trestního zákona.

Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 22.

2004 bylo podle § 20 odst.

1 trestního řádu rozhodnuto, že trestní věc stěžovatele vedená pod ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be se slučuje s trestní věcí vedenou pod ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003 a současně se ve smyslu ustanovení § 23 odst.

1 trestního řádu vylučuje k samostatnému projednání.

Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že věc vedená pod ČTS: PJM-448/OHK-21-03-Be byla Policií ČR, Správou Jihomoravského kraje, SKPV, odborem hospodářské kriminality, postoupena ke spojení, neboť byla dána subjektivní souvislost této věci, tj. souvislost v osobě, proti které se vede více trestních řízení, s věcí vedenou pod ČTS: PSP-2654/OHK-3-2003 a po vyhodnocení spojené trestní věci a zjištění, že jsou splněny podmínky ustanovení § 23 odst.

1 trestního řádu, byla věc stěžovatele vyloučena k samostatnému projednání.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta podle ustanovení § 148 odst.

1 písm. a) trestního řádu, tj. jako nepřípustná stížnost.

Tento právní závěr státní zástupkyně odůvodnila tím, že pokud v případě rozhodování soudu o spojení a vyloučení trestních věcí podle § 20 a § 23 trestního řádu není stížnost přípustná, postupuje se v případě stejného rozhodování policejních orgánů a státních zástupců analogicky a stížnost proti takovýmto rozhodnutím tudíž není rovněž přípustná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy České republiky), není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů.

Z důvodu naplňování zásady minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů je tedy Ústavní soud oprávněn přehodnocovat a případně rušit rozhodnutí orgánů veřejné moci toliko v těch případech, kdy shledá jejich protiústavnost, tedy pouze tehdy, pokud by tyto orgány při svém postupu vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených lidských práv (čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že bez zákonných podmínek bylo rozhodnuto o spojení a vyloučení jeho trestní věci a následně v nesprávně posouzené přípustnosti stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu.

K námitce stěžovatele, že zákonné podmínky pro spojení a vyloučení věci splněny nebyly, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že - s ohledem na své výše uvedené ústavní vymezení - mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí orgánu veřejné moci upravující procesní postup v průběhu vyšetřování, protože se jedná o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.

Jestliže policejní orgán dospěl k závěru, že mezi základní trestní věcí a jemu postoupené jiné trestní věci stěžovatele je subjektivní souvislost a podmínky pro spojení věcí jsou proto dány, neshledal Ústavní soud z ústavně právního hlediska žádný důvod tento právní závěr zpochybňovat.

Stejné stanovisko se vztahuje k rozhodnutí o vyloučení věci.

Pokud jde o zvolený procesní postup policejního orgánu, lze uvést, že tento není v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jedná se o jediný postup, kterým bylo možno formálně převzít postoupenou věc vedenou pro jiný skutek, pro který je stěžovatel stíhán a teprve poté bylo možné rozhodnout o vyloučení této věci k samostatnému projednání, a to z důvodů v napadeném usnesení policejního orgánu dostatečně rozvedených.

Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení.

Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je nutno vykládat restriktivním způsobem, v úvahu připadá pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení žádným způsobem odstranit.

Pokud se jedná o napadené rozhodnutí policejního orgánu, je třeba zdůraznit, že otázka spojení či vyloučení věci je otázkou procesně technickou, sledující urychlení řízení, případně tento postup přichází v úvahu i z jiných důležitých důvodů.

Podstatnou skutečností je, že rozhodnutí podle ustanovení § 20 odst.

1 a § 23 odst.

1 trestního řádu, byť i nabude právní moci, není rozhodnutím definitivním.

Vadu, kterou by i případně bylo takovéto rozhodnutí zatíženo, lze v rámci probíhajícího přípravného řízení kdykoliv napravit obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to samotnými orgány činnými v tomto stadiu trestního řízení.

Ingerence Ústavního soudu do takovéhoto rozhodování orgánů činných v přípravném řízení trestním, tedy před pravomocným skončením věci, proto nepřichází v úvahu.

Dále dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba přisvědčit námitce stěžovatele vztahující se k přípustnosti stížnosti proti předmětnému usnesení policejního orgánu.

Státní zástupkyně stížnost podanou stěžovatelem (a dalším spoluobviněným) zamítla jako nepřípustnou podle ustanovení § 148 odst.

1 písm. a) trestního řádu, ač za situace, kdy se s tímto rozhodnutím ztotožnila, měla postupovat podle ustanovení § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu a stížnost zamítnout jako nedůvodnou.

Podle ustanovení § 141 odst.

2 věta první trestního řádu lze "stížností napadnout každé usnesení policejního orgánu".

Naproti tomu dle věty druhé citovaného ustanovení stížnost proti usnesení soudu a státního zástupce je přípustná jen v zákonem přesně vyjmenovaných případech, rozhodují-li tyto orgány v prvním stupni.

Dle ustálené judikatury, i dle již prezentovaného právního názoru Ústavního soud (viz rozhodnutí sp.zn.

I. ÚS 609/99

), není pochyb o tom, že podle ustanovení § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 trestního řádu lze rozhodovat již v přípravném řízení trestním a nikoliv až v řízení před soudem. Nelze však ze skutečnosti, že policejní orgán postupoval podle ustanovení zařazených v hlavě druhé, oddílu prvním, trestního řádu, která upravují "Pravomoc a příslušnost soudů", dovozovat za použití analogie, že není-li proti stejnému rozhodnutí soudu stížnost přípustná, nepřichází opravný prostředek v úvahu ani tehdy, vydá-li shodné rozhodnutí policejní orgán, tj. analogicky užít zcela jiné ustanovení trestního řádu týkající se rozhodování soudu a státního zástupce. Analogie je ve vztahu k procesním ustanovením i v trestním řízení sice přípustná, ale toliko za situace, kdy ustanovení upravující konkrétní postup chybí, kterážto podmínka v daném případě splněna není. Trestní řád v ustanovení § 141 odst. 2 věta první přípustnost stížnosti proti usnesení policejního orgánu upravuje zcela jednoznačně, žádnou výjimku nepřipouští a pro analogii podle věty druhé téhož ustanovení není žádný důvod, interpretovat větu první analogií podle věty druhé ustanovení § 141 odst. 2 trestního řádu, jak učinila státní zástupkyně, nepřichází v úvahu. Ústavní soud konstatuje, že státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí vycházela při aplikaci jednoduchého práva z právního názoru, se kterým se Ústavní soud neztotožňuje. Současně však v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. rozhodnutí, sp.zn.

III. ÚS 31/97

II. ÚS 596/02

III. ÚS 126/04

) Ústavní soud uvádí, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod. O takový případ se v projednávané kauze nejedná. Státní zástupkyně v důsledků své interpretace ustanovení § 141 odst. 2 trestního řádu napadené rozhodnutí policejního orgánu věcně nepřezkoumala a stížnost stěžovatele zamítla jako nepřípustnou. Jak již bylo shora rozvedeno, postupovala tak ve vztahu k rozhodnutí procesního charakteru, které řeší toliko otázku, zda pro všechny skutky, pro které bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, bude vyšetřování probíhat v rámci základní trestní věci či některý skutek bude vyšetřován samostatně. Nejedná se o rozhodnutí, které by nezvratitelným způsobem řešilo procesně technický postup při vyšetřování a změna tohoto postupu dle příslušných ustanovení trestního řádu není vyloučena. Především však rozhodnutí o spojení a vyloučení věci nezasahuje do žádného z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména rozsah obhajovacích práv stěžovatele v daném stadiu trestního řízení tímto rozhodnutím nebyl dotčen. Pochybení při interpretaci práva proto není důvodem kasace ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze. Tento závěr je i výrazem zohlednění postulátu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci ve stadiu přípravného řízení trestního. Námitkami stěžovatele týkajícími se usnesení o zahájení jeho trestního stíhání se Ústavní soud nezabýval, neboť proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy nedošlo a rovněž nedošlo ani k porušení jiných ústavně garantovaných práv a svobod v ústavní stížnosti stěžovatelem konkretizovaných. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, že ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 29. listopadu 2004 JUDr. Pavel Rychetský v. r. předseda senátu