Entscheidungsdetail

I.ÚS 7/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.7.02
Datum: 23. 3. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 7/02 ze dne 23. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. B., právně zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. listopadu 2000, čj. 17 C 439/95 - 75, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2001, čj. 10 Co 10/2001 - 40, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. září 2002, čj. 28 Cdo 491/2002 - 107,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů včasnou ústavní stížnost, kterou se domáhala jejich zrušení. Současně s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jímž požadovala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako soudu odvolacího. Tato ústavní stížnost stěžovatelky je u Ústavního soudu vedena pod spisovou značkou I. ÚS 7/02. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10. 9. 2002, čj. 28 Cdo 491/2002 - 107. Tento rozsudek napadla stěžovatelka rovněž ústavní stížností, které byla přidělena spisová značka

II. ÚS 729/02

Usnesením ze dne 25.

2003 spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému projednání pod sp. zn.

ÚS 7/02 .

Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů všech stupňů z důvodu údajné protiústavní aplikace dohody, uzavřené mezi vládou tehdejší ČSSR a vládou USA dne 29. ledna 1982, o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek.

Uvedla, že tato mezivládní dohoda není součástí právního řádu České republiky a nebyla ani nikdy součástí právního řádu bývalého Československa, protože mj. nebyla nikdy vyhlášena v příslušné sbírce právních předpisů.

Proto nelze, podle stěžovatelky, tuto dohodu na její případ aplikovat.

Dohoda, která nemá vnitrostátní účinky, jí totiž nemůže odejmout status oprávněné osoby podle zákona č.

87/1991 Sb.

Tento zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by dávalo přednost mezinárodním smlouvám, na rozdíl např. od zákona č.

403/1990 Sb.

Proto byly, podle stěžovatelky, porušeny články 1, 2, 3, 4, 5, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a články 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 1 Dodatkového protokolu č.

1 k této Úmluvě.

Z obsahu spisu sp. zn.

17 C 439/95 Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, podanou u uvedeného soudu dne 30. září 1995, domáhala restituce nemovitostí v katastrálním území Teplice podle zákona č.

87/1991 Sb.

Nemovitosti byly původně ve vlastnictví otce stěžovatelky a přešly na bývalý československý stát jako věci opuštěné v důsledku emigrace rodiny stěžovatelky do USA.

Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. listopadu 2000, čj.

17 C 439/95 - 75, byl návrh stěžovatelky na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č.

87/1991 Sb. zamítnut.

Okresní soud vzal v úvahu, že otec stěžovatelky uplatnil u vlády USA nárok na odškodnění na základě dohody mezi vládou tehdejší ČSSR a vládou USA ze dne 29. ledna 1982 o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek.

Protože stěžovatelčin otec převzal, na základě citované mezivládní dohody, celkem částku 14 150,-- amerických dolarů, byly jeho nároky vypořádány.

K odvolání stěžovatelky byl dne 22. října 2001 rozsudek okresního soudu potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2001, čj.

10 Co 10/2001 - 40, poté, co se uvedený odvolací soud ztotožnil s právní argumentací odvolání napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelka podala proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání a současně dne 4. ledna 2002 ústavní stížnost, kterou se domáhala zrušení rozsudků obecných soudů obou stupňů.

Dne 10. září 2002, usnesením čj.

28 Cdo 491/2002 - 107, odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky podle § 243b odst.

5 OSŘ, protože napadené rozhodnutí Krajského soudu nemělo po právní stránce zásadní význam.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení o údajném protiústavním použití mezinárodní dohody, která není součástí právního řádu ČR, a proto ji ani nelze aplikovat k tíži stěžovatelky.

Ústavní soud se ovšem otázkou tzv. protiústavního použití obdobných dohod (uzavřených před rokem 1989 s jinými státy) již několikráte zabýval a dovodil, že jejich použití není protiústavní (srov. zejména usnesení sp. zn.

III.

ÚS 102/01 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.

22, str.

365; nález sp. zn.

ÚS 306/01 , publikovaný v téže sbírce ve sv.

27, str.

65; případně usnesení sp. zn.

II.

ÚS 305/01 , publikované ve sv.

27, str.

283 téže sbírky).

Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl v přezkoumávané věci od této své judikatury odchýlit.

Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, náhradové dohody nepochybně nejsou a ani nikdy nebyly součástí českého nebo československého právního řádu.

To ovšem neznamená, že k nim orgány státu nemohou přihlédnout při aplikaci domácího práva.

Nelze proto, přinejmenším z pohledu ústavně zaručených základních práv a svobod, nic namítat proti názoru obecných soudů, podle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem.

K naplnění účelu zákona č.

87/1991 Sb. totiž došlo jiným způsobem.

Ústavní soud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu, tedy připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č.

87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona.

Účelem restitučních předpisů bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo.

Jestliže tedy ke zmírnění křivd právního předchůdce stěžovatelky již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona č.

87/1991 Sb. spatřovat rysy protiústavnosti (srov. shora cit. nález sp. zn.

ÚS 306/01 ).

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. března 2004 JUDr.

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu