Entscheidungsdetail

I.ÚS 359/02

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.359.02
Datum: 31. 5. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 359/02 ze dne 31. 5. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J.

D., zastoupeného JUDr.A.

Š., advokátem, navrhující, aby Ústavní soud přikázal Finančnímu úřadu v Tanvaldě zahájení řízení o osvědčení splnění podmínek neplatnosti dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4.

2000, čj.

21135/00/188970/1193, ze dne 4.

2000 čj.

21136/00/188970/1193, a ze dne 4.

2000, č.j.

21139/00/188970/1193, t ak t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se podáním ze dne 26.

2002 domáhal u Finančního úřadu v Tanvaldě ověření splnění podmínek neplatnosti v záhlaví uvedených dodatečných platebních výměrů.

Finanční úřad v Tanvaldě sdělením ze dne 12.

2002, čj.

13664/02/188970/11093, stěžovateli oznámil, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení § 32 odst.

7 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v ověření neplatnosti těchto rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postup Finančního úřadu v Tanvaldě porušuje jeho ústavně zaručené právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR a čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

36 odst.

1 Listiny.

Domáhá se toho, aby Ústavní soud Finančnímu úřadu v Tanvaldě přikázal zahájit řízení o "osvědčení" splnění podmínek neplatnosti platebních výměrů ze dne 4.

2000, čj.

21135/00/188970/1193 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995, ze dne 4.

2000, č.j.

21136/00/188970/1193, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996 a ze dne 4.

2000, č.j.

21139/00/188970/1193, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997.

Stěžovatel především poukazuje na to, že v předmětných dodatečných platebních výměrech uvedl Finanční úřad v Tanvaldě (správce daně) ve výroku rozhodnutí pouze zákon č.

586/1992 Sb., o daních příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

586/1992 Sb."), aniž by specifikoval, podle jakých jeho ustanovení byla daň z příjmů fyzických osob dodatečně vyměřena; proto namítl, že správce daně postupoval podle určitého ustanovení citovaného právního předpisu, aniž by toto ustanovení jako povinnou náležitost uvedl.

Tím finanční úřad nesplnil podmínky ustanovení § 32 odst.

2 písm. d) zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

337/1992 Sb."), a v důsledku toho prý porušil ustanovení § 31 odst.

5, odst.

8 a odst.

9 a ustanovení § 46 odst.

3 zákona č.

337/1992 Sb.

Stěžovatel se proto domnívá, že napadené platební výměry nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 32 odst.

1 citovaného zákona, takže se jedná o postup neústavní, který je v rozporu se základními zásadami daňového řízení dle ustanovení § 2 tohoto zákona. (Poznámka: v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.

2001, č.j.

16 Ca 503/2000-29 a 16 Ca 504/2000, ve kterých se za podmínku platnosti rozhodnutí v daňovém řízení považuje uvedení nejen příslušného zákona, ale také konkrétního ustanovení, z něhož ukládaná povinnost vyplývá.) Stěžovatel se konečně dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 31/99 , v němž "byly již vyřešeny otázky, které jsou skutkově totožné s předmětem tohoto návrhu".

Z obsahu spisového materiálu a ze sdělení Finančního úřadu v Tanvaldě mimo jiné vyplynulo, že odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 4.

2000, č.j.

21139/00/188970/1193, odvolací orgán zamítl rozhodnutím ze dne 21.

2002, č.j.

4569/110/01.

Odvoláním proti dodatečným platebním výměrům ze dne 4.

2000, č.j.

21135/00/188970/1193, a č.j.

21136/00/188970/1193, správce daně rozhodnutím ze dne 19.

2001, č.j.

10826/01/188970/1193 a rozhodnutím ze dne 16.

2001, č.j.

10764/01/188970/1193, částečně vyhověl.

Odvolání podaná proti těmto dvěma posléze uvedeným rozhodnutím odvolací orgán rozhodnutími ze dne 11.

2002, č.j.

10610/110/01 a č.j.

10611/110/01, zamítl.

Proti těmto rozhodnutím odvolacího orgánu stěžovatel podal dne 13.

2002 správní žaloby ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (poznámka: byť ještě předtím dne 2.

2002 požádal o přezkoumání obou citovaných rozhodnutí v přezkumném řízení dle § 55b zákona č.

337/1992 Sb.

Ministerstvem financí ČR), které jsou u tohoto soudu vedeny pod sp. zn.

59 Ca 17/02 a sp. zn.

59 Ca 18/02, a o nichž soud dosud nerozhodl.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel ve vztahu k řízení o ověření splnění podmínek neplatnosti dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4.

2000, čj.

21135/00/188970/1193, a ze dne 4.

2000, č.j.

21136/00/188970/1193, dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Totéž se týká i řízení o osvědčení splnění podmínek neplatnosti dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4.

2000, čj.

21139/00/188970/1193, neboť stěžovatel se toliko omezil na odvolání, leč podle obsahu spisu správní žalobu nepodal.

Jedná se proto ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o ústavní stížnost nepřípustnou.

Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice.

Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov.

Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.

Zákon o Ústavním soudu.

Komentář.

1. vydání.

C.H.Beck, 2001, str.

330).

Ze souvislostí daného případu vyplývá, že k případnému porušení stěžovatelových práv mohlo dojít v důsledku vydání platebních výměrů.

Stěžovatel proti nim využil řádný opravný prostředek, a v případě dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4.

2000, čj.

21135/00/188970/1193, a ze dne 4.

2000, č.j.

21136/00/188970/1193, mimořádné opravné prostředky podle ustanovení § 55b zákona č.

337/1992 Sb. a konečně také správní žaloby, o nichž zatím nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud navíc uvádí, že i když proti uvedenému sdělení správce daně ze dne 12.

2002, č.j.

13664/02/188970/1193, není přípustný řádný opravný prostředek, na druhé straně takové sdělení není způsobilé zasáhnout do sféry základních práv.

Přijetí výkladu, že citované sdělení má povahu meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatele, by ve svých důsledcích znamenalo, že se stěžovateli (daňovému subjektu) otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření (resp. doměření) daně, ale formou zcela specifického institutu de facto obejít všechny lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu soudu a eventuálně k Ústavnímu soudu.

V souzené věci meritorními rozhodnutími, způsobilými zasáhnout do základních práv stěžovatele, byla v záhlaví citovaná rozhodnutí (dodatečné platební výměry), přičemž proti dvěma z nich podal stěžovatel správní žaloby, o nichž doposud nebylo rozhodnuto, zatímco proti třetímu z nich podal pouze odvolání, leč správní žalobu nikoli.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2004 JUDr.

Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj