Entscheidungsdetail

I.ÚS 293/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.293.04
Datum: 17. 6. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 293/04 ze dne 17. 6. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.

K., zastoupeného Mgr.

J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.

12.

2003, č. j.

22 Co 290/2003 - 100, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl.

36 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18.

2002, č. j.

5 C 599/2001 - 52, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobce Město Jilemnice) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 9.204,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 1.

2001 do zaplacení a 6.136,- Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně od 1.

11.

2001 do zaplacení (výrok I.) tak, že rozsudek v napadeném výroku I. v části týkající se příslušenství změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 9.204, -Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 1.

2001 do zaplacení a částku 6.136,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 1.

11.

2001 do zaplacení.

Ve zbytku rozsudek soudu nalézacího potvrdil.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že odvolání stěžovatele není opodstatněné.

Vyjádřil se dále k námitkám stěžovatele, které shledal právně bezvýznamnými, neboť již byly vyřešeny jako otázka předběžná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nemůže souhlasit s názorem obecných soudů, že užívá služební byt bez právního důvodu.

Dále je toho názoru, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s jakoukoliv logikou a právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku a občanském soudním řádu.

Stěžovatel tvrdí, že je mu upíráno právo na spravedlivý proces, když je znovu rozhodováno o věci pravomocně skončené a navíc se obecné soudy odvolávají na rozsudek, který je v rozporu s právem vydán ve věci již pravomocně rozsouzené.

Vzhledem k tomu má stěžovatel za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jejichž ochrana vyplývá z ustanovení čl.

36, čl.

38 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR, a proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaný rozsudek svým nálezem zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práv vyplývajících z čl.

36 a čl.

38 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že k takovému zásahu nedošlo.

Rozsah práva na spravedlivý proces upravený v hlavě páté Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch.

Ustanovení čl.

36 i čl.

38 Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jako hlavní důvod jejího podání pravomocnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.

1994, č. j.

17 Co 72/94 - 37, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení v ní specifikovaného bytu a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a který je přiložen k ústavní stížnosti.

Ústavní soud k této námitce uvádí následující.

Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 2.

12.

1993, č. j.

1 C 454/93 - 25, ve věci žalobce Střední průmyslové školy textilní proti stěžovateli o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení 12.703,- Kč s příslušenstvím tak, že ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o vyklizení bytu a o bytové náhradě byla žaloba v této části zamítnuta a v ostatních výrocích byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18.

1995, č. j.

1 C 454/93 - 71, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a dále bylo rozhodováno o dlužném nájemném.

Tento rozsudek byl poté potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.

1995, sp. zn.

17 Co 257/95.

Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14.

1995.

Stěžovatelova argumentace se váže k původnímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, který, jak bylo zjištěno, nebyl posledním rozsudkem ve věci.

Proto Ústavní soud k této námitce, která je z hlediska podané ústavní stížnosti irelevantní, nepřihlížel.

Ústavní soud dále po prostudování rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dospěl k závěru, že oba soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.

Dále Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.

V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud vypořádal s námitkami stěžovatele řádně a své závěry detailně zdůvodnil.

Stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat porušení ustanovení čl.

36 a čl.

38 Listiny a ani Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí jakož i mu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího, nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů.

Je zcela zjevné, že obecné soudy jednaly v souladu se zákonnými předpisy.

Soud odvolací se odvoláním stěžovatele pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem jeho námitkám a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu I. stupně.

Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práv zaručených čl.

36 a čl.

38 Listiny.

Porušení čl.

90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv.

Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2004 JUDr.

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu