Entscheidungsdetail

I.ÚS 292/04

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2004:1.US.292.04

Datum

22. 11. 2004

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 292/04 ze dne 22. 11. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr.

B.

L., zastoupené JUDr.

J.

N., proti usnesení Městského soudu v Praze č.j.

39 Co 229/2003-234 ze dne 28.

1.

2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j.

39 Co 229/2003-234 ze dne 28.

1.

2004, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j.

41 C 119/97-202 ze dne 21.

3.

2003 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Podle názoru stěžovatelky napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 a 2 ve spojení s čl.

4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedeného základního práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: Stěžovatelka se domnívá, že tím, že odvolací soud zrušil usnesení soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s vysloveným závazným právním názorem na způsob provedení dokazování, bylo postupováno v rozporu s ústavním pořádkem, jestliže jsou jí ukládány povinnosti a dovozovány závěry, které nejsou na základě zákona a v jeho mezích.

Jedná se zejména o posouzení platností smlouvy o dílo ze dne 29.

11.

1995.

Dále stěžovatelka namítala, že odvolací soud nesprávně a nad rámec přípustného dokazování akceptoval opožděné podání odvolání žalobcem.

Stěžovatelka proto tvrdí, že odvolací soud přistupoval k věci selektivně a narušil její právo na rovný přístup k soudu.

Dále poukazovala na chybný postup soudu při provádění a hodnocení důkazů a na neodstraňování vad soudního řízení, neboť žalobní petit "společně a nerozdílně" neodpovídá postavení žalovaných (stěžovatelky a jejího bývalého manžela), protože společné jmění manželů mezi nimi zaniklo a bylo vypořádáno.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a současně jí přiznal náhradu nákladů soudního řízení před Ústavním soudem v rozsahu vyhlášky č.

484/2000 Sb.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro projednání věci samé (srov. § 42 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem ČR.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

V předmětné věci stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení Městského soudu v Praze č.j.

39 Co 229/2003-234 ze dne 28.

1.

1.

2004, jímž bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Z toho vyplývá, že věc nebyla meritorně pravomocně ukončena a stěžovatelka má další zákonem stanovené procesní prostředky, které může využít k ochraně svého práva.

Za této situace se Ústavní soud nemůže zabývat námitkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uváděla a které se vztahují k meritu věci.

Pokud by Ústavní soud takové přezkoumání prováděl, předjímal by eventuální rozhodování obecných soudů a sám se začleňoval do soustavy obecných soudů.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však jednoznačně vyplývá, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vystupovat jako "soud III. instance".

Ústavní stížnost podaná za uvedené procesní situace v řízení před obecnými soudy je proto ústavní stížností nepřípustnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti ještě namítala, že odvolací soud nad rámec přípustného dokazování akceptoval opožděné podání odvolání žalobcem (stěžovatelka nesprávně uvedla žalovaným).

Ústavní soud po přezkoumání spisu sp. zn.

41 C 119/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 dospěl k závěru, že se odvolací soud otázkou včasnosti podaného odvolání dostatečně zabýval za přítomnosti právního zástupce stěžovatelky, který v odvolacím řízení při ústním jednání dne 28.

1.

2004 mohl uvedenou námitku uplatnit, leč neučinil tak.

Ústavní soud mimo to znovu připomíná, že stěžovatelka má i v této pravomocně neskončené věci nadále k dispozici zákonem stanovené procesní prostředky, které může využít k ochraně svého práva.

Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že uvedená námitka ústavněprávní roviny ani nedosahuje.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.

Pokud se jedná o návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před tímto soudem, odkazuje Ústavní soud na ustanovení § 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je náhrada nákladů spojených s právním zastoupením podmíněna tím, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost odmítnuta byla, nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů na právní zastoupení, i kdyby to její osobní a majetkové poměry odůvodňovaly.

Z téhož důvodu neuložil Ústavní soud ani jinému účastníku či vedlejšímu účastníku řízení, aby nahradil stěžovatelce její náklady řízení (ustanovení § 63 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2004 JUDr.

Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj