Entscheidungsdetail

I.ÚS 263/04

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.263.04
Datum: 17. 8. 2004
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 263/04 ze dne 17. 8. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.

D., t. č.

VTOS, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného advokátkou JUDr.

X., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.

2004, sp. zn.

5 Tdo 186/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7.

2003, č. j.

2 To 579/2003 - 142, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11.

2003, č. j.

1 T 80/2003 - 118, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), dne 4.

2004, posléze doplněnou k výzvě Ústavního soudu dne 14.

2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst.

1 tr. zák., trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst.

1 tr. zák. a trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst.

1 písm. a), odst.

2 písm. a) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků.

Proti výše citovanému rozhodnutí nalézacího soudu si podal stěžovatel odvolání, které v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, zamítl, neboť jej shledal nedůvodným.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně svá skutková zjištění opřel o řádně procesně provedené důkazy, přičemž se lze ztotožnit byť se stručnými, nicméně výstižnými, hodnotícími úvahami v napadeném rozsudku.

Dále uved, že provedené důkazy ve věci bezpečně zapadají, tvoří uzavřený řetězec a jednoznačně prokazují vinu stěžovatele.

Právní posouzení věci soudem nalézacím shledal soud odvolací zcela namístě.

Stejně tak nezjistil soud odvolací žádné vady ohledně výroku o trestu.

Dovolání stěžovatele proti výše citovaným rozhodnutím soudů I. a II. stupně bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť bylo shledáno podaným z jiných důvodů než uvedených v ustanovení § 265b odst.

1 tr. ř.

Stěžovatel ve svém podání uvádí, že se nedopustil jednání kvalifikovaného jako trestný čin útoku na veřejného činitele.

Dle jeho názoru se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s mnohými pochybnostmi v tomto směru a založily výrok o jeho vině především na výpovědích poškozených policistů, které se navíc vzájemně značně odlišují a nepůsobí tak zcela věrohodně.

Stěžovatel má za to, že vzhledem k rozporuplným výpovědím policistů a nezajištění důkazů z místa činu, tedy na základě takto zjištěného skutkového stavu nemohl být uznán vinným z trestného činu útoku na veřejného činitele.

Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny), a to především v tom, že obecné soudy jednaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst.

6 tr. ř.).

Takový postup soudů dle něj vedl současně k nesprávnému právnímu a zároveň ústavně nesouladnému posouzení, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práv zakotvených v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoliv v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů, což shrnul v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud. Nelze proto v tomto směru přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá-li stěžovatel dále, že v proběhnuvším řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabývaly obecné soudy v průběhu řízení před nimi prováděném. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a zhodnotil i závěry provedené soudem nalézacím vztahujícím se k těmto námitkám, resp. k posouzení trestného činu útoku na veřejného činitele. Dále vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno a jak byly tyto důkazy vyhodnoceny. Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami. Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. srpna 2004 JUDr. František Duchoň předseda senátu